Vzpomínáte si na ten divný pocit, když jsme poprvé projížděli našimi ošiřelými celnicemi do Německa a Rakouska? Ostatně proč poprvé, pořád čekám odkud na mě vyskočí nějaké halt. Tedy přechod Paso Canoas mezi Panamou a Kostarikou rozhodně není liduprázdný. Jsou tu mraky všelijakých obchodníčků, překupníčků, směnárníčků, převaděčů, převažečů…, ale kdybych se nesháněl po nějakém okénku s úředníkem, nikoho bych nezajímal. I tak to proběhlo nesmírně hladce. Autobus z hranice do městečka Neily jsem zaplatil taky v dolarech, takže o tom, že už nejsem v Panamě, svědčí jen časový posun o další hodinu, tedy na osmihodinový rozdíl proti nám. Ještě, že jsem si toho všiml v internetové kavárně, jinak bych byl ráno na autobusáku pro smích. No, vysledkem bude, že se budím už ve 3 ráno. Večer usínám u psaní, a venku byla už v půl šesté tma jako v pytli. Prošel jsem se městem, koupil kousek smaženého kuřete a z nebe padala ta teplá voda na skoro spící hlavní ulici. Prostě sobota jak vyšitá.
Z internetu mi hlásila Andrea Konstankiewicz, tedy půlka violoncellových kouzelnic TARA FUKI, že koncert v Táboře bez mé účasti nějak zvládly, ale příště ať to nedělám. Jeden z mých mobilů se probudil a hned mi přinesl zprávu, že Šárka Pexová ze skupiny “Půl dechu do mechu” má syna. A na recepci jsem zaslechl z televize něco o naší republice. Asi v souvislosti s euroskeptickým trucem pana Klause po čerstvém irském ano Lisabonske smlouvě. Svět se nějak propojil a mně vyhovuje být pro něj Evropanem. Hm, a do kolonky povolání tu píšu spisovatel. Je to samozřejmě nadutost, ale můj bizarní zjev a tuláctví s tím docela ladí, ne?
Teď už je neděle. Kolem právě prolétli dva velicí barevní papoušci Ara, tak toho nechám a jdu se dívat na tu krásu.
Puerto Jimenez, Kostarika, 4. 10. 2009
Lumír Slabý
(pokračování příště)