Mám dvě měřítka pro “strašnou” cestu. První byl přesun z La Pazu do Amazonie při mé první návštěvě Bolívie začátkem devadesátých let. Já s dvěma přáteli a místní Indiáni s domácím zvířectvem jsme jeli dvanáct hodin na korbě náklaďáku bez plachty, bez sedaček. V Pilcopate, kde ta cesta vyhrabaná ve srázech a poničená dešti končí (dál už jen po vodě) jsme dojeli utlučení a pokrytí prachem, takže nebylo znát, kdo je Indián.
Druhý zážitek je návrat z Tibetu do Nepálu koncem devadesátých let. Za stálého lijáku jsme střídali čínské náklaďáky na částečne sjízdných usecích, ty zřícené jsme brodili a přeskakovali se všemi zavazadly po kluzkých kamenech a všechno v šíleném tempu, které nám ani nedovolilo mít strach ze stametrových srázů pod námi. Dodnes přemýšlím, jestli se to doopravdy stalo a jak jsme to přežili bez úrazu.
Ale já jsem v Kostarice, tak k věci. Lonely Planet zařadil cestu z Puerto Jimenez do Carate do desítky nejhorších v zemi. No, byly to skoro dvě hodiny drncání, ale ten náklaďáček měl plachtu a po stranách lavici z koženkou. Proti těm mým dvěma hororům byla ta cesta jen takový lunapark. Do Carate jsem jel, abych navštívil jediným dostupným způsobem národní park Corcovado. Pro muzikanty je Corcovado slavná samba Carlose Jobima, pro mne to byla ještě donedávna taky ta známá brazilská homole v Riu. Zdejší Corcovado je vyhlašováno za poslední skutečnou divočinu ve střední Americe. Není nutné tomu věřit, je dobré to vidět. Měl jsem v plánu tam strávit dva dny s přenocováním v srdci parku zvaném Sirena. Jenže správa parku najednou oznámila, ze Sirena je v říjnu mimo provoz a to v důsledku znamenalo, že se tam nedá přespat. Tak jsem se musel spokojit s nakouknutím na jeden den. Škoda, večery, noci a rána bývají v divočině nejhezčí a kontakt se zvířátky zaručený. Takhle jsem vystoupil
v Carate (dál uz žádná cesta nevede), šel asi hodinu po pláži a zaplatil vstupné ve stanici Leona. Pak už vedla stezka lesem. Že bych tam potkal tapíra, levharta nebo jinou z větších atrakcí, o tom nemohla být řeč, ale šarlatoví arové byli na stromech každých padesát metrů, ze stezky byli k vidění další zajímaví ptáci, zem se hemžila kraby poustevníky, malí červenočerní krabi prchali do děr v zemi, objevil jsem tam i jednoho velkého štíra. Vzhledem k tomu, že jsem se stejně musel vrátit, abych stihl ten jediný náklaďáček do Puerto Jiménez, nikam jsem se nehnal a krmil oči i foťák tropickou přírodou. Odpoledne začalo pršet a oceán dělal takový rámus, že ani křiklouni arové neměli šanci. Ale to uz jsem šel zpátky, na tu špatnou cestu z Carate.
Puerto Jimenez, Kostarika, 6. 10. 2009
Lumír Slabý
(pokračování příště)