Nalít čistého vína, to je staré přísloví. Týká se upřímnosti, jedné z nejcennějších vlastností, které člověk může mít. Někdo může být chytrý, vzdělaný, zkušený, zábavný, příjemný a vůbec skvělý člověk, jehož přítomnost nás těší, a může nás mít i velmi rád. Ale pokud není upřímný, zjistíme nejspíš dříve nebo později, že se před ním musíme mít napozoru! Protože něco nám tají, něco nám nesděluje, něco před námi skrývá. A bude to jen otázka času, než dojde k nějaké situaci, jejímž výsledkem bude naše zklamání, nebo dokonce zranění a bolest. To proto, že si uvědomíme, že tím, že ten člověk k nám nebyl upřímný, že nám neřekl pravdu a jednal jinak, než jsme čekali. Objeví se rozdíl a nesoulad v tom, jak jsme ho znali my, co jsme od něho očekávali, a realitou jeho chování. Objevíme rozdíl mezi jeho skutky a tím, co nám říkal, nebo lépe řečeno neříkal.
Být upřímným, to je něco velmi důležitého a cenného. Chtěli bychom, aby kolem nás byli samí upřímní lidé, a urazilo by nás, kdyby nás druzí považovali za neupřímné. Být upřímný, to znamená odpovědět otevřeně na přímou otázku, to znamená neskrývat své myšlenky a city. Znamená to dát své pojetí pravdy k dispozici druhým a jednat podle ní.
Na druhé straně tato upřímnost velmi často v našem světě naráží na umění, kterému říkáme takt. Takt a upřímnost spolu někdy velmi soupeří. Někdy společensky nemohu být upřímný, pokud mám být taktní, a naopak nemohu být taktní, pokud mám být upřímný. Před lety se mi stala nepříjemná příhoda. V divadle jsem potkal svou známou, která neoplývala zrovna estetickým cítěním. Měla na sobě šaty, které si sama pro tu příležitost ušila. Ty šaty byly zvláštní, byl to jakýsi bílý háv, přesněji řečeno pytel s kruhovým otvorem pro hlavu, a celá zářila spokojeností ze svých skvělých večerních šatů. Když jsme spolu korzovali chodbou, nemohl jsem nevidět udivené pohledy druhých návštěvníků divadla, kteří se za ní otáčeli s otázkou v očích, zda se nejedná o pacientku uprchlou z nemocnice, protože její háv byl vskutku podobný plášťům se šňůrkami, které se v nemocnici navlékají hospitalizovaným pacientům.
Moje obavy se opravdu naplnily, moje známá mi položila tu obávanou otázku: „A jak se ti líbí moje nové šaty? To je ta chvíle: mám být upřímný anebo taktní?
Takt a upřímnost se v takové chvíli velmi těžko kombinují. Člověk v takové chvíli volí vyhýbavé a neurčité odpovědi, jako: „No šaty to jsou zajímavé, jsou takové zvláštní,“ nebo „Vypadá to, že se v nich cítíš velmi dobře,“ nebo „Je to hezká látka.“ Ale to není ta upřímnost, o které dnes hovoříme. To je spíš zastírací manévr, který je odvislý od naší schopnosti pohotově konverzačně reagovat.
Situace, kterou jsem popsal, týkající se šatů, je ale poměrně banální. Jistě si dokážete představit situaci i mnohem citlivější. Jako třeba když víte, že někdo druhý je nevyléčitelně nemocný. Vy to víte, ale on to neví. Jen tuší. A položí vám přímou otázku – jak jsem na tom, kamaráde? Budete taktní nebo upřímní? Tady je jakákoliv forma konverzačního zakrývání okamžitě odhalena!
Proč ale nebýt skutečně upřímný? Nestačilo by být taktní do té míry, abychom byli slušní, citliví, chápaví, ale prostě opravdu řekli věci tak, jak jsou, nebo tak, jak je vidíme? Jistě ano, a bylo by to velmi žádoucí. Jenomže to vyžaduje jak správně vyladěný vysílač, tak i přijímač. A jsou lidé kolem nás skutečně připraveni na naši upřímnost? Jsou tak moudří a silní, abychom vůči nim mohli být opravdu upřímní?
Ve světě, který je falešný a povrchní, kde se velmi dovedně pěstuje manipulace s fakty ve vlastní prospěch, kde se politika prolíná s usilováním o zisk, vítězství a úspěch pro úspěch, kam my tam s upřímností? Buď brzo narazíme, budeme označeni za blázny, naivní fanatiky nebo drzé hulváty – podle situace a podle toho, s kým zrovna jednáme.
Nicméně měli bychom si být vědomi toho a neustále si to připomínat, že upřímnost je potřebná a cenná, že je to jedna z nejcennějších kvalit a vlastností, že je základem mezilidských vztanů, a měli bychom být kdykoliv připraveni upřímní být, kdekoliv a kdykoliv je to možné, tedy tam, kde cítíme, že je to možné, žádoucí a žádané.
V našem světě opravdová a ryzí upřímnost není příliš žádaná; je příliš blokována společenským taktem. Ale jsou místa a prostředí, kde žádaná je. Duchovní společenství je jedním takovým místem. Toto naše společenství je rozhodně místem, kde upřímnosti se má dařit, kde má kvést velikými, barevnými a vonnícími květy. To je jasné, ale proč vlastně? Proč by mělo být duchovní společenství jiné?
Odpověď je jasná. Protože duchovní společenství by mělo být složeno z lidí, kteří chtějí, touží, potřebují a snaží se být upřímní každý k sobě samému. Měl by umět a být
schopen nalít čistého vína sám sobě. Sám sobě v první řadě. A to není někdy vůbec snadné.
Když se snažím být upřímný sám k sobě, nemusím brát žádné ohledy, nemusím dbát na společenský takt. Můžu být k sobě laskavý, můžu se pochválit, můžu si ale i sprostě vynadat. Není proč si brát se sebou servítky. Což samozřejmě neznamená, že bych měl sám sebou pohrdat, ponižovat své vnitřní já, anebo je naopak vychvalovat. To by vůbec nebyla upřímnost! Být upřímný sám k sobě znamená naslouchat bedlivě svému svědomí, svému vnitřnímu hlasu, všímat si svých pocitů a citů, svých nálad, a pracovat v tomto smyslu na sobě. To je náš soukromý, duchovní a vnitřní proces, kde upřímnost je základem.
Toto by měl být základ. K tomu navíc je mnoho otázek existenčních a filozofických, ke kterým bychom měli hledat odpovědi, a odpovědi již nalezené znovu čas od času znovu zkoumat a snažit se zodpovídat pod světlem nově získané moudrosti. Takové otázky, jako podstata života. Podstata smrti. Jak jsme na tom s naším postojem vůči smrti? Bojíme se jí, vyhýbáme se té otázce? Nebo sebevědomě prohlašujeme, že v té otázce máme jasno, a tak se jí vůbec nebojíme? A je to opravdu tak? Je to skutečně upřímná odpověď? Dokážeme si nalít čistého vína? A další otázky: jak se stavíme vůči těm, kteří nám ublížili v dětství, v dospělosti? Jak se stavíme k zradě, podrazu, bolesti? Jak se stavíme k druhým, na jakých hodnotách stavíme svá přátelství, partnerství?
Bohužel ale duchovní společenství jsou mnohdy nikoliv úrodnou půdou pro pěstování upřímnosti, nýbrž semeništěm neupřímnosti a přetvářky. Když člověk je manipulován hrozbou ztráty věčného života, spásy nebo špatného převtělení do víry, kterou necítí, když se pak přetvařuje a nutí se, není to vůbec zdravé. Přehodnoťme čas od času to, čemu skutečně jsme schopni věřit, co jsou pro nás ty opravdu cenné duchovní hodnoty, a odvrhněme předsudky a vnucené názory.
Takových otázek, kde je naše upřímnost vůči sobě samému nanejvýš zapotřebí, je skutečně mnoho... Naše vnitřní hledání, zkoumání, reflexe a zpytování musí mít v upřímnosti základ.
A měli bychom je podstupovat všichni, každý svou individuální cestou a sám za sebe. Protože my naléváme čistého vína sobě, pak jsme schopni nalít si čistého vína i navzájem, jedni druhým, a přijmout i nápoj z jejich číše. Tím vytváříme své duchovní společenství.
Ne nadarmo to říkal velmi vtipně a výstižně N. F. Čapek, že duchovní společenství mají být tím samým pro město a stát, co je svědomí pro člověka. Duchovní společenství má být svědomím společnosti. A jak pro člověka, tak i pro duchovní společenství platí, že svědomí bez upřímnosti není nic platné. Protože upřímnost umožňuje, aby svědomí vůbec bylo slyšet!
Proč vlastně je důležité být upřímný? K čemu nám to je, když mnohem pohodlnější, bezpečnější a výnosnější je to, co svět chce – povrchnost, přetvářka a předstírání, nosit falešnou masku? Jako odpověď mohu nabídnout slova z evangelia podle Matouše: „Blaze těm, kdo mají čisté srdce, neboť oni uzří Boha.“ (Mt, 5:8) Upřímnost je čisté srdce. Upřímnost je otevřené okno, kterým vidíme do světa i do svého nitra. Ti, kdo toto okno mají zavřené, snad mohou žít životem pohodlnějším, ale stojí to opravdu za to? Lépe mít okno otevřené dokořát a radovat se ze svěžího vzduchu a z jasných paprsků zářícího slunce.
Rev. Dr. Petr Samojský,Pražská obec unitářů