Byla jednou jedna malá holčička a ta se jmenovala Karolínka. Bydlela ve vysokém paneláku na sídlišti, až úplně nahoře, ve dvanáctém patře. Byla to sice obrovská výška, ale Karolínce to vůbec nevadilo, protože viděla strašně daleko. Bavilo ji vždycky pozorovat za sklem okna všechno to, co se dělo dole. Viděla na velký rybník, kde byla spousta labutí, krásných bílých a taky spousta jejich mláďátek, ty jsou ještě nevybarvené, hnědé. A taky spoustu lidí, co chodili nakupovat do nedalekého obchodu. Byla to legrace, koukat se, jak všichni chvátají sem a za chvilku zase tam a všechno se zdálo z té výšky tak maličké, že to vypadalo, jako by byli mravenečci. A ta auta! Vypadaly z okna jako maličká autíčka do stavebnice! Karolínka viděla i na koleje a vlak a na louku s koňma! Když jel vlak vypadalo to, jako když jede vláček po malých kolejích uprostřed pokoje, tak byl malinký! A co teprve koníci, ti byli tak maličcí, že vypadali jako větší mouchy.
A tahle holčička Karolínka měla tuze ráda modrou barvu. Měla ji tak ráda, že jí musela maminka s tatínkem vymalovat pokojíček na modro a všechno, co Karolínka měla, bylo modré. Takže měla modré mašle ve vlasech, modré tričko i svetr, modré kalhoty a ponožky a když boty, tak hádejte jaké? Samozřejmě, jedině modré! V létě nosila modrou kšiltovku a v zimě modrou bundu. Dokonce i plavky musela mít modré. A tak jí začali přezdívat MoKa.
Jako Mo-modrá a Ka - jako Karolínka.
Jednou takhle večer, už bylo pozdě a Karolínce se pořád nechtělo spát, maminka už jí přečetla 3 pohádky a MoKa ne a ne usnout.A tak maminka dala Karolínce pusu na doborou noc, pohladila ji po vláskách a nechala pootevřené dveře, když odcházela z pokoje. Mezerou mezi dveřmi do pokoje dopadalo světlo a tvořilo na zdech a na stropě legrační obrazy. A jak se tak Karolínka dívala na ty obrazce na stropě, začala pomalu, pomalinku usínat a zdál se jí sen, kde bylo ale všechno naruby a všechno bylo legrační a směšné.
Zdálo se jí, že jede ke svojí babičce na vesnici. Jela sama, vlakem, protože maminka s tatínkem musela do práce. A jak tak sedí v tom vlaku, najednou vejde malá drobná opička v modré uniformě, s modrou čepicí na hlavě a pisklavým hlasem se zeptá: "Přistoupili.....kdo prosím přistoupil?" a vytáhne z batohu kleště, aby mohla Karolínce cvaknout lístek. Karolínka celá užaslá jí podá lístek, opička cvakne, poděkuje a otočí se na druhou stranu. Teprve teď si Karolínka všimne, že na druhé straně sedí na sedačce malá panda oblečená do pleteného modrého svetříku a listuje v časopise "Dáda". Naproti ní sedí její maminka velká panda a napomíná ji: " Asto, kolikrát jsem ti říkala, že když chceš mít v ruce knížku, nebo časopis, je potřeba mít čisté ruce?" "Zase jsi dojedla a neumyla jsi si tlapky..podívej, jak ten časopis je celý ohmataný !" A malá panda Asta se otočila na Karolínku a spiklenecky na ni mrkla. "Ahoj, už jsi byla na Dádě?" "Já letos už dvakrát, ale potřetí to už nedávají, leda příští rok." Karolínka jen užasle zavrtěla hlavou.
Najednou vlak začal brzdit až zastavil v zastávce, která se jmenovala "Jedlíkovice".
To, co uviděla Karolínka z okna, ještě v životě neviděla:
Okolo kolejí byla spousta stromů a na každém stromě rostlo něco jiného. Na jednom rostly jitrnice, na druhém salám, na dalším rohlíky, tam dále zase koláčky , na jiném visely bonbóny a na dalším zase šunka, zkrátka na každém stromě visela nějaká ta dobrota. A pod každým tím stromem ležela holčička, nebo chlapeček a jenom otevírali pusu a všechny ty dobroty jim sami lítaly do úst. Ti děti se vůbec nemuseli hýbat, stačilo otevřít pusu a ...už tam byla jitrnička, salámek, nebo koláček. A ke všemu jim tam vyhrávala kapela, která měla několik muzikantů: klavír byl pod jedním stromem - jen tak na trávě - a hrál na něj hezký strakatý pejsek ve fraku, na buben hrál roztomilý hnědý medvěd a na housle hrála paní liška, celá v červených šatech s bílým šátkem na krku. A všichni se usmívali a byli spokojení, jak se jim dobře vede a že jsou spolu.
Najednou zafoukal vítr a Karolínka se podívala na oblohu. Celá užaslá se opravdu rozesmála:
Nad hlavou jí šustil krásný modrý balón a z okraje se vykláněl bílý koník a mával jí kopýtkama. Hříva mu vlála ve větru a volal na Karolínku: "Ahóóój, MoKo, kde jsi, čekám tady na tebééé?" A radostí řehtal a frkal, že Karolínku našel. Ale nebyl jediný, kdo byl v balónu. Z druhého kraje na ni mávala zebra, s kostkatou šálou kolem krku.
"Nasedej a poleť s náma", volala na Karolínku zvířátka z balónu.
A tak Karolínka rychle vystoupila z vlaku. Na peróně čekali na vlak další zvířátka: paní Slepička s košíkem plných vajec a s štěbetajícíma kuřátkama, která musela neustále napomínat : "Necháš toho, koko, jdi od těch kolejí, kokodák , kam strkáš ten zobáček? Nestrkejte se, kokokodák, jděte od sebe!" a tak pořád dokola. Pak tam také byl vážený a moudrý pan Beran s velikýma zatočenýma rohama, který se s pochopením díval na dovádějící kuřata. Na hlavě měl modrý klobouk a na jednom kopýtku veliké hodiny, které ukazovaly čas, ale obráceně. A protože pan Beran stejně hodiny neuměl, měl je jenom na ozdobu.
Karolínka všem zamávala, pozdravila je kývnutím hlavy a hnala se k balónu.
Najednou slyší za sebou nějaké dusání a když se otočila, volala na ní slečna žirafa s předlouhým krkem : "Karolínkóóó´, vezmi mě s sebou!" Na zádech se jí houpal batoh a z batohu vykukovaly dlouhé lyže. "Zastavíte mi na horách, jóó? Tady není žádný sníh a já ještě letos nelyžovala", zamrkala dlouhýma řasama na Karolínku. A než se Karolínka vzpamatovala, už se žirafa Žofinka drápala do balonu.Když se jí tam konečně podařilo poskládat dlouhé tělo, podal koník Běloušek Karolínce kopýtko a povídá: "Tak nasedat, krásná slečno, poletíme na parádní výlet."
"Pozóóór, mám přednost!" ozvalo se najednou nad nimi. Všichni zaklonili hlavy a zamávali létajícímu prasátku, které se vznášelo nad nimi. Prasátko bylo pěkně kulaťoučké a rozpustile mávalo křídly. Když poodletělo kousek stranou tak, že se mohl balón už pomalu začít odpoutávat od země, začal odněkud z ničeho nic zvonit zvonek od kola. Všichni koukají, odkud se to nese a v dálce vidí, jak se k nim na modrém kole řítí strakatý králík, jen za ním dlouhá ouška vlají a křičí: "Vstáváme!"
A najednou to nebyl králík, ale maminka a s úsměvem se sklání nad Karolínkou:
"Karolínko, už je čas, vstáváme, už je ráno!", šeptá holčice do ouška. A Karolínka se protahuje vypráví celá rozesmátá, jaký se jí to zdál hezký sen.