Když čtete moudré knihy o historii, vidíte, jak badatelé rozlišují jednotlivé věky. Každá doba je něčím příznačná: životním stylem, technickou vyspělostí, morálními standardy, módou nebo stylem oblékání, ale i způsobem trestání a odměňování, také i náboženstvím.
Když si jako téma dáme středověk, představíme si snadno středověké oblečení se suknicemi, kamašemi a škorněmi, krajinu s hrady, hrady s mučírnami inkvizici a upalovací hranice, lékaře s pijavicemi a kovářskými kleštěmi na trhání zubů. Přesuneme se pak na dobu kamennou a hned vidíme primitivního člověka v kožešině, jak sedí okolo ohniště v jeskyni a ohlodává kosti z mamuta. Každá doba je něčím příznačná a charakteristická, každá epocha má své stěžejní problémy, každá přináší nové osvícení.
Jaká je doba naše? Čím je příznačná, typická, charakteristická? Dnes se nám to těžko definuje, protože nemáme dostatečný odstup a perspektivu. Vzpomínám si, jak jsem se nad touto otázkou zamýšlel někdy před dvaceti, třiceti lety. I tehdy se mi to těžko definovalo. A dnes je to snadné, stačí si pustit film z osmdesátých let, abychom jasně vnímali tehdejší životní styl, módu a další charakteristiky.
Za dalších dvacet let svět opět pokročí, mnoho událostí se stane, mnoho věcí se změní, a my, pokud budeme ještě naživu, se ohlédneme a naše současná doba se nám jasně vykreslí. Nicméně my si potřebujeme určit svou perspektivu i dnes, nemůžeme čekat na budoucnost. Protože kdo nad tím nepřemýšlí a není schopen vidět sebe sama a svou dobu v souvislostech, ocitá se ve vleku své doby a svého já. Je pasivní, prostě jde s proudem, podléhá mu a ten ho ovlivňuje a vláčí s sebou. A proto je pro nás důležitá ta otázka – jakou výzvu naše doba před nás staví?
Podobně jako s módou, každá doba má i své výzvy, každá doba přinášela určitou krizi, a požadovala na ni odpověď. Každá revoluce, reformace, každá nová myšlenka a každý nový vynález byly svým způsobem odpovědí na výzvu doby. Odpovědí a řešením. Z nich samozřejmě jen některé došly naplnění, jen některé byly vyslyšeny a shledány potřebnými, ale to je právě ten princip. Jaká je dnes naše doba? Jakou výzvu před nás staví?
Sociolog Ivo Možný se v rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes zamýšlí nad otázkou současné ekonomické krize. To je pro naši žhavou současnost jedno z nejkritičtějších a nejpříznačnějších témat! Profesor Možný tvrdí, že krize nastává i proto, že poslední léta byla ve znamení čím dál konzumnějšího života. A říká, že v současné krizi nejde vůbec pouze o ekonomiku. „To, co nastává,“ říká, „je krize životního způsobu. Naše idea trvale udržitelného růstu je přece holý nesmysl. Žádný strom do nebe neroste a v konečném systému není možný nekonečný růst. S tím se prostě musíme vypořádat. Jen hlubší změna životního způsobu nám pomůže z potíží, do kterých se právě propadáme.“ A dále vysvětluje, že skutečným problémem je naše zhýralé požitkářství, které je typické pro celou současnou západní civilizaci. „Naše blahobytná nasycená společnost připomíná konec antického Říma,“ říká dále profesor Možný. „Když navezeme náklaďáky sněhu na Hradčanské náměstí, aby si na lyžích zajezdilo pár dobře placených profíků pro potěšení lidu rozcapeného s lahváčem u telky, tak máme z čeho ustupovat. Ale když se začne z plýtvání ustupovat, padá ze středu společnosti na dno čím dál víc lidí. Pokud lidí dole přibude, ukáže se, jestli to společnost zmobilizuje, anebo přijdou velké karamboly. ... Na jedno se můžeme spolehnout: budoucnost má v sobě mnoho nepředstavitelných překvapení, a některá z nich budou i pozitivní. Já věřím, že dost z nich. Na druhé straně, lidé jsou jako olivy: teprve drceni vydávají ze sebe to nejlepší. Tož, jak jsem za ten svůj dlouhý život viděl, jak u koho: někteří se také pokřiví. Kteří jsou kteří byla vždycky báječná podívaná. Jedna z věcí, co jsme se za těch dvacet let nenaučili, je umění usmívat se na sebe. Budeme k tomu mít příležitost.“
Je to výstižný popis naší doby? V mnoha ohledech se mi jeví jako trefný. I když samozřejmě bychom mohli pokračovat dál a charakterizovat naši dobu jinak, trefněji i výstižněji. A jak už jsem řekl, je důležité snažit se o to, protože kdo nad tím nepřemýšlí a není schopen vidět sebe sama a svou dobu v souvislostech, ocitá se ve vleku své doby a svého já, jde pasivně s proudem, podléhá mu a ten ho ovlivňuje a vláčí s sebou. Důležité je vnímat svou dobu, co se ve společnosti i ve světě děje, uvědomovat si jaké má současný svět měřítka hodnot, jaké člověku nabízí priority a k jakému chování ho ponouká přímo nebo nepřímo. A současně se rozhodovat, jak se k tomu chci stavět. Co z toho beru jako pozitivní a dobré, a co z toho odmítám, čemu nechci podlehnout.
Člověku se nabízí výtečná pomoc v této snaze. Ne, není to televize nebo jiná média, které sice informují a ukazují charakteristiky doby, ale současně také svádí a navádí, manipulují nás do předem nastavených modelů chování. A nejsou to ani populární osobnosti, ani příručky šťastného života.
Pomoc nám nabízí náboženství. A to bez ohledu na zkorumpovanost různých tradic v historii a bez ohledu na všechny negativní věci, které náboženství kdy kompromitovaly. Náboženství obecně totiž poukazuje na hodnoty věčné a univerzální, které jsou důležité a zásadní v každé době. V každé době poskytuje záchytné body, kterých se člověk může přidržet ve své snaze o vytvoření zdravého a smysluplného žebříčku hodnot a priorit. Každá doba je zmítaná ve znamení momentálních událostí a problémů. Naproti tomu každé náboženství, ať už východu nebo západu více či méně zdůrazňuje, že jsou věci větší než momentální události a problémy, které člověku nabízí pevnou kotvu. Každé náboženství říká, samozřejmě různými slovy, že existuje vyšší rozměr života, něco, co člověka přesahuje. A říká dále, že člověk by toto vyšší měl do svého života vnášet a nechat to v sobě působit, a tím se proměňovat. A dále, že z tohoto procesu změny ve svém srdci by měl vycházet ven, k lidem kolem a k celému světu a tím pomáhat.
To je to základní, co je jádrem více méně každé náboženské tradice. Jenomže pak je otázka, jak to ta či ona tradice praktikuje, jak to nabízí, co zdůrazňuje, na čem ulpívá, v čem selhává a v čem se míjí s reálnou potřebou lidí – jinými slovy jakou konkrétní nabídkou odpovídá na výzvy své doby. Lidé v každé době mají své potřeby a snaží se orientovat ve svém životě, a potřebují pomocnou ruku a inspiraci v tom, aby jejich žebříček hodnot a priorit byl zdravý a smysluplný a naplňoval je. A náboženství musí být flexibilní a vnímat svou dobu, aby v té či oné kultuře a v té či oné době ten bytostný základ bylo schopno člověku nabídnout v pro něj přijatelné podobě.
Podíváme-li se do doby 1. republiky, uvidíme tam např. kvetoucí Československou církev, která odpovídala na výzvu doby, která volala po vlastenectví a oproštění od římskokatolické totality. A dnes? Odhaduji, že nikdo už do CČSH nevstupuje kvůli tomu, že by ho církev dobře vedla k vlastenecké samostatnosti. Církev musí měnit sama sebe, svou činnost a svůj směr, aby odpovídala na výzvy dnešní doby.
České unitářství na tom bylo ostatně podobně. V době 1. republiky zažilo obrovský rozkvět, protože mělo jasně formulovanou odpověď na výzvu doby 1. republiky. Ale dnes je doba zcela jiná a její výzva je také zcela jiná. Proto i my musíme nabídnout jinou odpověď. Kdybychom dnes nabízeli recept unitářů 20. let, bylo by to jako kdyby oni tehdy nabízeli recept unitářů 19. století. Oni museli mít recept 20. let, který byl přímou odpovědí na výzvu doby 20. let.
Každá doba má své momentální události a problémy, a proto i své výzvy. A má také mnohé repliky na tyto výzvy. Protože nejrůznější osobnosti, organizace, odborníky, ale i knihy, písně a umění obecně se snaží na ty výzvy reagovat a nabízet odpovědi. V každé době vznikají i nová náboženství, která pružně reagují, nebo která vznikají jako spontánní reakce na výzvy své doby. Ale jak se doba mění, a s ní i výzva, tedy jak se mění potřeby jedinců a společnosti, jak náboženství, tak i knihy, písničky, osobnosti i organizace upadají v zapomění. Už nejsou aktuální, už nejsou potřebné, už neodpovídají na výzvu nové doby.
Jediný recept na to, aby nezanikly, je aby jejich odpověď obsahovala recept u univerzální, aby byla nadčasová. Kde jsou dnes ty nejrůznější knihy publikované v 60. letech? Ale zůstává Jack Kerouac a jeho Na cestě. Kde jsou dnes ty nejrůznější hudební skupiny 60. let? Ale zůstávají Beatles, tedy některé z jejich skladeb. John Lennon i ostatní z Beatles vydali svá alba. Jejich vlastní písně jsou výborné a dokonalé po stránce formy, ale nikdy nedosáhly nadčasovosti Beatles.
I my se musíme snažit odpovídat na výzvu své doby. Ale současně musíme být nositeli pevné duchovní kotvy, toho bytostného základu, u kterého se člověk i společnost mohou zastavit a usebrat. A od kterých může přehodnotit své hodnoty a priority a svůj způsob života.
A tak i my se opět zastavme vprostřed svého žití a zamysleme se, jak do svého života vnášíme vyšší princip, jak ten nás proměňuje a jak z tohoto místa vycházíme ven vůči našim bližním.
Nechť toto naše společenství má tento bytostný základ náboženství vetknut v sobě, a z tohoto základu vychází a nabízí potřebné odpovědi a konkrétní podněty na výzvy naší doby. Tak se staň.
Rev. Dr. Petr Samojský, Pražská obec unitářů