Nezabiješ. Jasná věta... Jasná věta? Ale co nám vlastně tato na první pohled jasná věta říká? Nezabiju člověka - jasné. Mohu však zabít zvíře pro potravu? Jakožto ne-křesťan se přiznám, že v tom prostě nemám jasno. A právě proto vznikl tento text. Svého dlouholetého přítele Romana "Peška" Cimbulku, kazatele Církve bratrské , jsem tedy požádal, jestli by neřekl pár slov ke kodexu, kterému běžně říkáme Desatero. To jsem však ještě nemohl tušit, že se rozhovor změní v tolik stránek textu. Jsem rád, že tento text vznikl, protože vysvětluje desatero podrobněji. Někteří čtenáři mohou být možná překvapeni (mile či nemile - to nechám na vás). Některé čtenáře může článek možná i naštvat. Ale věřte, že toto je výpověď člověka o jeho čisté lásce k Bohu, kazatele Romana Cimbulky.
První část tohoto rozhovoru najdeteZDE.
Jaroslav Demeter Ptáček: Nezabiješ je bodem desatera, který zná snad i každý nekřesťan. Není někdy mnohem větší hřích, když člověk nezabije? Například v této modelové
situaci: Vrah má zbraň a zabíjí lidi na náměstí. Ty máš volbu. Buď ho
zabiješ a zachráníš tím několik lidských životů. Nebo se budeš držet tohoto
bodu, neporušíš ho, ale budeš se dívat na to, jak zabíjí mnoho lidí a
pustoší tím mnoho lidských osudů. Vztahuje se bod "nezabiješ" jen na člověka
a nebo je to myšleno obecně? To znamená nezabiješ nic živého. Vysvětluje
toto někde Starý zákon?
Roman Cimbulka: Nejprve k tomu významu nezabiješ. Hebrejsky "rasach" - znamená zabití osobního protivníka v nějakém osobním sporu, svévolný akt ničící život, tedy
vražda. Takovým jednáním se vlastně člověk staví do role Boha. Jedná tak
proti zákonům, staví se nad zákon, a jedná tak proti společenství lidí, mezi
kterými žije.
Izrael naproti tomu znal trest smrti - určený Bohem, a znal, i někdy
přikázanou válku. Nebyl to tedy příkaz bez kontextu, ne absolutní obecné
zabití, nevztahoval se na zvířata. Starý zákon je plný pravidel
přikazujících a dovolujících i zabití zvířat (oběti i potrava), rostliny
samozřejmě nevyjímaje. Po potopě, například, byla zvířata dána člověku za
stravu.
Bible ale přiznává i práva pachatele takovéhoto činu - viz ochrana Kaina po
zabití (vraždě, dokonce bratrovraždě) Ábela v prvních kapitolách Bible.
Ke tvé modelové situaci: toto přikázání je nejen pasivní ale i aktivní
ochranou života, podle toho jak tomu rozumím, by byla naopak tvá povinost
zabránit zabití těch obětí - v krajním případě i tak jak jsi to naznačil.
Musel by si ale pak obhájit své pohnutky.
Nový zákon dokonce zpřísňuje toto přikázání, když Ježíš vlastně odhaluje to,
že už hněvem vlastně zabíjíme, vždyť před každým zabitím byl vlastně nejprve
takovýto hněv.
Je zajímavý fenomén, který funguje v každé době: Těm kterým se nejméně
podobáme, ty si stavíme na piedestál k uctívání. V 20. století zemřelo ve
válkách, hladomorech, různým druhem násilí a bezpráví více lidí, než za 19
století předtím a nám nyní dělá problém přikázání "Nezabiješ"? To je trochu
pokrytecké!!! Ukazuje to na pravou tvář sekulárního humanismu.
Jaroslav Demeter Ptáček: Nesesmilníš. Jinak řečeno "nezahneš" své ženě. A nebo také nebudeš mít sex před manželstvím. Je to tak a jestliže ano, tak proč bůh zakazuje
používat penis a vagínu, když stvořil muže s penisem a ženu s vagínou?
Roman Cimbulka: Už v jiném rozhovoru jsem říkal, že Bůh není proti sexu, vždyť on sex
vymyslel (stvořil člověka jako sexuální bytost - "jako muže a ženu je
stvořil"). Velkým omylem mnoha lidí je, i to, že první hřích Adama a Evy byl
právě jejich sex. To je opravdu velký blud. Naopak jeden zprvních pokynů od
Boha pro ně bylo: "ploďte se a množte". První hřích se rozhodně netýkal
sexu. Toto staví Boha do role zapšklého škarohlída, který chce lidem zkazit
veškerou legraci. Nic nemůže být vzdálenější pravdě!!!
Sexuální život je tu dán do rámce manželství. Manželství je však chápáno
jako smlouva mezi dvěma svobodnými jedinci opačného pohlaví, nikoli jako
instituce. Manželství není nic statického, musí se stále znovu a nově vnitřně
utvářet. Jen v takovém prostředí manželské smlouvy má sex své místo. Je tu
jak svoboda dát a brát, tak i zodpovědnost z toho plynoucí.
Dnes už je nám to cizí, ale bylo to znovu pro Izrael vysvobození z praxe
pohanského okolí, kde fungovala kultická (náboženská) prostituce - opravdové
kněžky sexu - v různých kultech plodnosti.
Pán Bůh tedy není proti sexu, ale je pro sex, a proto mu dává jasně vymezená
pravidla, pro ochranu všech zůčastněných (myšleno i takovým jednáním
zplozených). Ne, že by fyzicky nešlo jednat jinak, mimo tyto pravidla, ale
to je znehodnocením sexu i jeho aktérů. Televizi také můžeš použít místo
žebříku, ale přeci jen má sloužit jinak. I piánem si můžeš zatopit, ale...
Jaroslav Demeter Ptáček: Nepokradeš, Vybavuje se mi román Viktora Huga Bídníci. Co když máš hlad a jen aby si přežil ukradneš chléb?
Roman Cimbulka: Nepokradeš, je velice zajímavé přikázání. V původním slova smyslu se totiž vůbec netýkalo majetku. Týkalo se kradení a následného prodávání
(zotročování) lidí. To bylo v době vzniku přikázání (a dlouho dlouho po tom)
zcela běžnou praxí. Vzpomeňme na biblický příběh o Josefovi, kterého bratři
prodali do otroctví do Egypta. To znovu dává větší význam v kontextu
vyvedení Izraele z otroctví v Egyptě z úvodu Desatera. Dnes je toto téma
znovu aktuální v souvislosti s teroristickými únosy lidí za účelem výkupného
či určitých výhod a ústupků, také tzv. obchod s bílím masem, sexuální
otroci, práce dětí a pod. Ale co třeba kupování si mozků z chudých zemí
bohatým západem? Patří sem i komunistické a nacistické tábory a gulagy atd.
Až pozdější výklady zaměřili toto přikázání majetkově - je to svým způsobem
zdvojení 10. přikázání. Člověk potřebuje vlastnit určité prostředky, aby
vůbec i přežil, ale nesmí to být vlastnictví k ovládání druhých, k
uplatňování nepatřičné moci a k vykořisťování.
Jaroslav Demeter Ptáček: Nevydáš proti svému bližnímu křivé svědectví...
Roman Cimbulka: Týká se pravdy lidského života. Nejen pravdy slov, ale vlastně všeho
jednání. Dosvědčování pravdy (Pravdy) je vlastně cílem křesťanského života.
Vzpomeňme na Jana Husa (Miluj pravdu, braň pravdu, žij pravdu). Hus byl
ochoten pro to i zemřít. Kristus sám se představuje jako Pravda.
Zajímavé je, že toto přikázání je tu jakoby zasazeno do kontextu soudního
procesu. Život, jako soudní proces - budeme pravdivými svědky? U soudu může
svědectví rozhodnout o životě či smri, svobodě či trestu.
Pravda tak nikdy není jen soukromá věc, ale je věcí mou, mého bližního, a
také Boha. Křivé svědectví, lež, není jen otázkou slovního vyjádření, ale
vždy zasahuje do vztahu, společenství s bližním a Bohem. To je naší
idividualistické společnosti dosti cizí.
Jakou roli v tomto dnes hrají média si jistě každý zodpoví sám. I vytváření
určitého obrazu nějakého člověka, je vlastně svědectví o něm.
Dnes to také chápeme zkresleně i proto, že je nám bližší chápání pravdy v
řeckém slova smyslu - "alétheia" - pravda, jako teoretické nahlédnutí do
struktur bytí, míří k nezastřenosti, k odhalení klamu, k pojmovému vystižení
pravdivého ontologického vztahu - jedním slovem, jde o "pojem"- spíše
teorie. Hebrejské "emet" - je pravda spojená s určitým vztahem - je to
spolehlivost, nosnost, platnost a závaznost osobního slova či jednání,
vyhroceně: osvědčování věrnosti mezi lidmy - jedním slovem, jde o "vztah" -
spíše praxe. Co je tobě bližší?
Jaroslav Demeter Ptáček: Nebudeš dychtit po tom, co je tvého bližního. Na tomto bodě se nejspíš shodneme. Mnohdy závidíme a toužíme po něčem co má soused. Je tento
bod hlavně o závisti?
Roman Cimbulka: Je to i o závisti, hebrejské "chamád" (dychtit, toužit), ale není jen o
vnitřním postoji (závisti), ale reálněji míří i k jednání, které je tímto
vnitřním postojem motivováno. Jen u závisti nikdy nezůstane, většinou se to
nějak projeví v jednání s tím, komu závidím. Takovým jednáním vždy poškozuji
svého bližního.
Od 6. po 10. přikázání jsou tu vlastně původně chráněna základní práva
izraelského občana po vyjití z Egypta: život, manželství, svoboda, čest a
majetek. To uznáváme snad i dnes. Zkoušeli jsme toto ochránit různými jinými
náhražkami, ale sami vidíme, že to nefunguje.
Jaroslav Demeter Ptáček: Romane, děkuji ti mnohokrát za tento vyčerpávající rozhovor. Už jenom stručně, co by si dodal závěrem k desateru?
Roman Cimbulka: Pro nás (míním tím křesťany v novozákonní době) jsou přikázání Desatera jakoby hranicí, která ukazuje, co je hřích a co je Boží vůlí v těchto
oblastech. Je to vlastně ukazatel toho, jak hřích porušil lidskou
přirozenost, jak poničil nás jako Boží stvoření, jak jsme se odchýlili od
původního Božího záměru. Jsou, jakoby ukazatelem špatnosti, jako je olovnice
na stavbě ukazatelem toho, co je křivé, přikázání ukazují, co je křivého v
našem životě.
Zároveň ale musíme říci, že jsou to mety pro přirozeného člověka
nedosažitelné. Tak nás vlastně vedou blíže ke Kristu a k Bohu, protože jen v
jeho síle, v jeho Duchu, jsme schopni tyto Boží požadavky naplňovat, ve své
vlastní síle nikdy zcela neobstojíme! Přikázání jsou jako řetěz s deseti
oky, který nás drží nad propastí otroctví. Je jedno, které oko praskne,
zřítíme se! Každé zklamání naší síly, nás tak vede blíže ke Kristu, protože
vidíme, že sami nikdy neobstojíme. Myslím, že se dají tyto požadavky brát i
jako měřítka Božího soudu. Obstojím, nebo neobstojím?
Bůh je ten, který osvobozuje, Egypt je vlastně synonymem jakéhokoliv
otroctví ("dům otroctví"), Bůh nám dává vysvobození v Kristu Ježíši, uvádí
nás do svobody Božích dětí, ale žijeme v prostředí, které se všemožně snaží
vyrvat nám darovanou svobodu a znovu nás zotročit. Svoboda je v neustálém
ohrožení, proto přikázání, která nás vedou a učí rozlišovat dobro od zla.
Naše poslušnost přikázání je projevem vděčnosti za osvobození. Příkazy
nejsou "musím", ale "mohu". Je to svoboda k tomu co jsem dříve (v otroctví)
nemohl.
Jiný teolog Nicky Gubel říká, že jsou to pravidla hry, aby se nám dobře
hrálo. Bez pravidel se hra pokazí, a nikdo z ní nemá radost. Pravidla dávají
svobodu dobře si zahrát (představte si např. fotbal - bez a s pravidly). Bůh
nás jimi nechce omezovat (jak mnozí řkají), ale chce, abychom dovedli dobře
žít. Díku mu, za taková pravidla!
Kazatele Romana Cimbulky se ptal Jaroslav D. Ptáček