Já vím, opakovaný vtip, a nikdy neříkej nikdy, ale na 99 procent vím, že letos už se pohrnu spíš ke Karibiku. Na omyl už moc času ani nezbývá. Včerejší ranní autobus mě přivezl do San Isidra, kde jsem si vyřídil internet (asi 10 Kč za hodinu), snědl si v centrálním parku půl kila lichi (za 15 Kč) a ve dvě odjel autobusem do San Gerardo de Rivas, což je startovací místo pro trekaře na nejvyšší kostaricky vrchol – vulkán Chirripo. Během té hodinu a půl trvajicí cesty nás nevzhledný autobus vytáhl po kamenitých serpentínách až někam do 1350 m nad mořem a bohužel taky do deště. Ubytování jsem našel hned u zastávky za 12 dolarů. Roca Dura je bar v prvním patře a pod ním jsou do stráně vybudovány jakési jeskyně s různým půdorysem. Ta moje má obrovské okno do bananovníkové stráně. Různými netěsnostmi kolem okna tam může vstoupit příroda, takže se mi ráno nad hlavou prohnal netopýr, ale zato jsem po rozednění přímo z okna pozoroval kolibříka.
Jsou lidé, kteří uvidí horu a musí na ní vylézt. Já někdy taky, ale do tropů jezdím kvůli přírodě, a tak jsem odmítl možnost vystoupit do těch 3820 metrů, a udělal si tůru do přírodní rezervace Cloudbridge. Ta je jen asi na úrovni Sněžky, a v tropech to znamená příjemnou teplotu kolem 25 stupnů a dostatek vláhy pro bujnou flóru. V tomhle mesíci vláha bohužel přichází pravidelně po poledni, takže jsem si užíval až do půl dvanácté a pak jsem se dal v sílícím lijáku na postupný ústup. Tukana jsem sice videl jen letícího, ale kolibříky, krásné orchideje a jiné epyfity, a scenérie s vodopády jsem měl jako zdejší velkou jistotu. Člověka jsem za šest hodin nepotkal. Kdy se vám to v dnešním světě podaří?
San Gerardo de Rivas, Kostarika, 8.10.09
Lumír Slabý