Modlitba je jedním z nejrozporuplnějších pojmů v oblasti náboženství. Jsou lidé, kterým stačí zaslechnout to slovo a hned mají alergickou vyrážku. Ale jsou i mnozí, kdo věří v účinnost modlitby, nedají na ni dopustit, protože je to pro ně způsob komunikace s Bohem. Je to pro ně vlastně něco jako ekologický a bezplatný mobil do nejvyšších míst. Mohou se spojit kdykoliv a kdekoliv, bez poplatku a nespolehlivého operátora. Stačí se usebrat a už mohu hovořit, a věřím, že ať říkám co říkám, někdo na druhé straně mi naslouchá.
Odpůrci modlitby na to říkají, že je to bláhový nápad, protože toto spojení je zcela a naprosto jednostranné. Vy mluvíte, věříte, že je vám nasloucháno, ale druhá strana neřekne ani slovo, a dělá si beztak co chce. Odpůrci modlitby mohou modlitbu nahradit meditací, kontemplací, relaxací, autogenním tréningem apod. To jsou sice techniky odlišné, ale společné mají to, že člověku pomáhají přesáhnout ze sebe, ze svého já, anebo se naopak v sobě hlouběji usebrat.
Modlitba ale sama o sobě je pojem, který může mít mnoho významů a podob. Modlitba může mít formu magického zaklínání, někdy jsou přesně dány texty, které musí být bezchybně odříkány určitým způsobem. Modlitba může být chápána jako společenský úkon, kdy liturgie je vlastně formátem modlitby, takže celý náboženský rituál je modlitbou. Modlitba může být naopak věcí velmi soukromou, kdy člověk se modlí o samotě, v ústraní. Pro modlitbu může být vyhrazen určitý čas, a jindy nemá být prováděna. Modlitba může být chápána jako určité duchovní cvičení a sestávat z mnoha různých prvků. Modlitba může být vyjádřena pomocí zpěvu, čtení, může být odříkána nahlas anebo naopak myšlena nebo cítěna v duchu. Po vnější stránce modlitba může být podepřena nebo doprovázena různými gesty: klečením, ležením, chozením, padáním k zemi nebo povstáváním, tancem, skláněním nebo zvedáním hlavy, spínáním rukou nebo roztahováním rukou atd. Může být také prováděna pomocí určitých předmětů: růženců, křížů, klekátek, polštářů, modlících mlýnků, před obrazem či na místě bez obrazů.
Obsahově je to snad ještě rozličnější! Modlitba může být adresována konkrétnímu bohu či božstvu či skupině bohů, ale může také být neadresná. Může obsahovat vyjádření pocitů anebo konkrétní předepsané formulace, anebo může být prosebná, přímluvná, diskurzivní, reflektivní, deklarovací, střelná, afektivní, konteplativní, zpytující, může mít podobu takzvaných zbožných vzdechů nebo vlité kontemplace.
Pokud se někdo označuje za odpůrce modlitby, otázkou tedy je, čeho vlastně odpůrcem je, jaké formy modlitby. Protože modlitbou se může rozumět i rozjímání nad básní, přemýšlení nad životními problémy, procházka lesem i plavání v jezeře. Jak to říká Džibrán: „Kdo může oddělit svou víru od svých činů nebo své přesvědčení od svého zaměstnání? Kdo může před sebou rozprostřít své hodiny a říci: ‚Tato je pro Boha a tato je pro mne; tato je pro mou duši a tato je pro mé tělo‘? Džibrán hovoří o náboženství, ale modlitba je v tomto případě synonymem: „Všechny naše hodiny jsou křídla, která tlukou prostorem od sebe a k sobě.
Ten, pro koho bohoslužba je oknem, aby je nejen otevíral, ale i zavíral, nevstoupil dosud do příbytku své duše, jehož okna jsou dokořán od úsvitu do úsvitu.“
Osobně se přikláním k vstřícnosti vůči pojmu modlitba. A každopádně svou otevřeností a vstřícností můžeme získat víc, než vymezováním se vůči němu. Vycházím z jednoduché myšlenky, že modlitba zkrátka může být užitečná jako část duchovní praxe. A chci ukázat, že to tak může být i pro člověka, který se otázkami víry jinak vůbec nezaobírá, který chce žít takzvaně normální život a nevěnovat se duchovním otázkám. Takže i pro takzvané bezvěrce, ateisty a agnostiky může být modlitba velmi užitečná!
Lidé, kteří s modlitbou ale nemají zkušenosti, jsou vůči ní odtažití a mnohdy se na ni dívají s předsudky. A to je škoda. Protože modlitba je vlastně především terapeutický nástroj, je to cesta k sobě, do svého nitra, a zároveň cesta, která nás spojuje s vyšším řádem bytí, ať už mu říkáme Bůh nebo jinak, anebo ať už v žádnou formu vyššího řádu bytí vůbec nevěříme. A je to cesta, která nás spojuje s druhými lidmi, ukazuje nám nové možnosti, jak překonat sama sebe, svůj strach, ostych, zábrany a další překážky, které nám brání ve zdravém a smysluplném vztahu s druhými lidmi.
Abych dokázal a dokumentoval svoje slova, pokusím se teď modlitbu prezentovat v objektivním a nezaujatém světle. Soustředím se na více méně základní formu křesťanské přímluvné modlitby, abych ukázal, jak se s ní dá pracovat. Jak taková modlitba vlastně vypadá? Z čeho se skládá? Když ji rozeberete, objevíte v ní pět základních částí, jakousi základní kostru modlitby:
1. Oslovení.
2. Výčet konkrétních atributů toho, koho oslovuji.
3. Žádost.
4. Zdůvodnění, proč žádost formuluji.
5. Zakončení.
Podívejme se teď podle tohoto rozboru na tradiční Otčenáš: Otče náš (oslovení), jenž jsi na nebesích (výčet atributů), posvěť se jméno tvé, přijď království tvé, buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes a odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům a neuveď nás v pokušení, ale chraň nás od zlého (žádost). Neboť tvé je království i moc i sláva navěky (zdůvodnění). Amen (zakončení).
Podle této kostry pak můžeme libovolně stavět svou modlitbu, a už záleží jen na našem teologickém založení a toho, co chceme nebo potřebujeme vyjádřit. Chci oslovit Boha osobního? Pak mohu volit oslovení jako Pane, Bože můj, Nejvyšší. Anebo Boha neosobního, který ale je hybatelem vesmíru? Pak mohu říct Zdroji veškerenstva, Velký tvůrče, atd. Anebo věřím ve vyšší princip mravní? Pak mohu říct Duchu přírody a světa, Kráso tajemná, atd. Anebo nechci vůbec oslovovat bohy a nic podobného? Pak podle toho, kam chci adresovat svou modlitbu mohu říct třeba Ticho v srdci mém, Sílo vesmírná, Velkoleposti bytí, Jsoucno anebo Ty, kterýž jsi, anebo prostě jen Ty, třeba ve smyslu Buberova Já a Ty.
Jako další mohu popsat to, co oslovuji, co si o tom myslím, co o tom cítím, jaké kvality tomu přisuzuji, podle místa, tvaru, velikosti, barvy nebo jiné charakteristiky: který jsi v nebesích, který sídlíš v srdci člověka, který vládneš světu od počátku věků, velký a velkolepý, nepopsatelná, nad moje slova větší, atd.
Pak je žádost, kde mohu vyjádřit, co mám na srdci. Doporučuji jen, aby to nebyly věci typu „dej, ať sousedovi chcípne kráva nebo shoří stodola“, ale jinak je to zkrátka vyjádření toho, proč vlastně vůbec modlitbu praktikuji. To může být i formulování toho, co cítím a prožívám – radost, smutek, štěstí, trápení, naděje, toužení atd., nebo co jsem prožil nebo co bych prožít měl, co se v mém životě chystá, nebo prostě vyjádření čehokoliv dalšího.
Čtvrtou částí je konstatování, proč to či ono, co jsem už vyslovil nebo třeba jen v duchu beze slov vyjádřil, mělo pro mě význam:
A zakončení může být provedeno tradičním slovem amen, nebo tak se staň, tak jest, pravda, nebo chvílí prostého ticha.
V naší unitářské tradici nahrazujeme modlitbu meditací. Ovšem slovem meditace rozumíme něco jiného, než se obvykle jako meditace chápe. Vysvětluje to výstižně F. O. Lexa, dřívější duchovní plzeňské obce:
„Meditace v našem pojetí smyslu tohoto slova, je vhodným výběrem slov, majících ve větném spojení za úkol navození kontaktu lidské duše s Duší Veškerenstva.
Meditace má být „voláním duše“ k Neznámému, ale nicméně jsoucímu Duchu, prostupujícímu všechen prostor, všechno stvoření, všeliký kořen, květ i plod života.
Meditace i když je zaměřena k duchovní podstatě Veškerenstva, nemá v nás vzbuzovat pocit odporu k světu a k našemu životu v něm, ale má nás vnitřně pozvedat nade vše zevní k dominantě duchovního života, který poznáváme pomocí vnoru, jako samo božství v nás.
Meditace má za cíl: zbožštění lidského života pomocí „živého slova“. SLOVO, ať už myšlené nebo psané, nebo mluvou vyjádřené, stává se mocným činitelem v působnosti lidské pro svůj tvůrčí charakter. SLOVO vytváří i přetváří nás i to naše životní prostředí.
Meditace má být nanejvýš cenným použitím SLOVA, a to nejen k našemu vlastnímu osobnímu prospěchu, ale k užitku duší všech. Proto každé její slovo má a mělo by se stát: živým dotekem lidské duše Majestátu Božství v nás, a to v našem duchovním srdci, vzbuzujícím živý ohlas v Duši Veškerenstva, která je Matkou nás všech.“
Pokud si tento popis unitářské meditace srovnáte s charakteristikou modlitby, snadno vám tyto dvě duchovní techniky mohou splývat. Podívejme se teď podrobně na jednu typickou původní meditaci N. F. Čapka:
„O Sílo, jež kráčíš veškerým žitím a mluvíš v duši tišinách; jsi částí nás a my jsme Tvou, jsme Tvou prací i Tvými pracovníky. Jsi paprskem naší duše, a my hovoříme v života Tvého sluncích. Býváš i v bouřích, ale my hledáme Tvůj klid síly. Jsi králem i smrtí, ale my jsme čekatelé věčného života. Přijali jsme tolik darů do vínku svého bytí a tak málo je chápeme a zužitkujeme; příležitosti unikají a my zůstáváme v rozpacích stát na cestě života, hledajíce jeho smysl a účel. A když se nám zdá, že jsme nejvíc ztraceni a zapomenuti, Ty nás potkáváš, Otče a Příteli náš, abys nás pobídl k dalšímu úsilí a k novým rozhodnutím. Přicházíš v našem uklidnění a zjevuješ se, kde nikdo Tě nevidí, aniž Tvé síly pocítí, kdo zůstává rozčilen. Z rušných ulic měst a ze slzavých údolí budeme vycházet za Tebou, do tichých míst, na vrchy, kde vychází slunce nového života, kde se rodí svatá předsevzetí, kde rosa Tvého ducha svlažuje duši a odpoutává v ní nové radosti ze života. V Tvé síle přejeme si žít ustavičně, v té síle klidu pro službu lásky na cestě do věčnosti. Tak se staň.“
V této meditaci opět zřetelně vidíme kostru pěti základních částí klasické přímluvné modlitby. Působí na nás ale odlišně od křesťanských modliteb, ale to je pouze díky obsahu, který teologicky oslovuje neosobní vyšší tvůrčí princip světa a vesmíru, oproti antropomorficky chápanému Bohu křesťanských modliteb. Také celkové zaměření unitářských meditací není na vyjádření proseb, aby Bůh změnil něco v našem životě nebo v životě kolem nás, ale je to buď konstatování ideálů, které bychom chtěli realizovat, anebo deklarování toho, jací chceme být.
To jsou důležité rozdíly, ale základ je nicméně společný. Společné je také to, že člověk by se měl učit modlitbu (nebo meditaci) používat prakticky, měl by se učit sám si ji formulovat, aby skutečně sloužila jako duchovně terapeutický nástroj. Vtip není v diskusi o technice, v čtení textů a polemice o nich. To hlavní je techniku umět používat, tedy být schopen spontánně svou modlitbu vyslovit, vyjádřit, co mám na srdci, co mě tíží nebo mi dává radost.
Lidé obzvlášť liberálně orientovaní, kteří se zajímají o duchovní nauky, jsou bohužel často v této věci ostýchaví. Modlitba se jim jeví jako něco obstarožního, pověrčivého a dětinského. Pokud i vy jste dosud podobný názor měli, zkuste se na věc podívat z jiného úhlu. Projděte si jednotlivé body kostry modlitby a uvědomte si, jak byste je formulovali, jakými pojmy byste je vyplnili. Třeba v této technice objevíte novou část své duchovní cesty?
Rev. Dr. Petr Samojský, Pražská obec unitářů.