Desatero a jeho význam v tomto světě (část 1.)

MLADÁ VOŽICE - Nezabiješ. Jasná věta... Jasná věta? Ale co nám vlastně tato na první pohled jasná věta říká? Nezabiju člověka - jasné. Mohu však zabít zvíře pro potravu? Jakožto ne-křesťan se přiznám, že v tom prostě nemám jasno. A právě proto vznikl tento text. Svého dlouholetého přítele Romana "Peška" Cimbulku, kazatele Církve bratrské , jsem tedy požádal, jestli by neřekl pár slov ke kodexu, kterému běžně říkáme Desatero. To jsem však ještě nemohl tušit, že se rozhovor změní v tolik stránek textu. Jsem rád, že tento text vznikl, protože vysvětluje desatero podrobněji. Někteří čtenáři mohou být možná překvapeni (mile či nemile - to nechám na vás). Některé čtenáře může článek možná i naštvat. Ale věřte, že toto je výpověď člověka o jeho čisté lásce k Bohu, kazatele Romana Cimbulky.

Roman Cimbulka se za minulého režimu vyučil jako strojní zámečník, pak si dodělal maturitu a dálkově vystudoval Evangelikálni teologický seminář (ETS). Devět let je kazatelem Církve bratrské (Písek, Tábor). Krom své duchovní praxe se věnuje i rockové muzice a hraje na bicí v kapele Prorock.

MÍSTO ÚVODU
Roman Cimbulka (email):
Jsem rád, že jsme se dohodli spolu se zamyslet nad tzv. Desaterem. Myslím,
že se na něj hodně lidí odvolává, ale většinou jej neznají, málokdo jej
četl, podstatně se nám zcvrklo, a tak se jím v Česku myslí obecně tři věci:
nezabiješ, nepokradeš, nesesmilníš.

To však zdaleka nestačí.

Omlouvám se předem všem, které popuzují termíny jako "přikázání", "pravidla",
"příkazy" "smlouva", "zákon" a podobně, bez kterých se v této oblasti
neobejdeme. Zkusme za nimi hledat jen ten nejlepší obsah, který jsme schopni
si představit, nebo je (v horším případě) berme jen jako "terminus technikus".
Děkuji předem za pochopení.

DESATERO: OTÁZKY A ODPOVĚDI

Jaroslav Demeter Ptáček: Pro ty, kteří nevědí; mohl by jsi upřesnit, na jakém místě najdeme ve Starém zákoně desatero?

Roman Cimbulka: 2Moj 20,1-17; 5Moj 5,6-21

Jaroslav Demeter Ptáček: Co by si řekl Romane úvodem k desateru?

Roman Cimbulka: Desatero se dělí na dvě části, podle kamenných desek, na kterých bylo
původně napsané. První část (deska) obsahuje čtyři příkazy - vztahují se k
našemu vztahu k Pánu Bohu; druhá část (deska) má šest příkazů - vztahují se
na naše mezilidské vztahy. Celé Desatero je tedy o vztazích, jako ostatně
celý náš život - tím je velice praktické. Pán Ježíš tyto dvě oblasti (a celé
Desatero) shrnul právě do dvou přikázání: "Miluj Hospodina, Boha svého,
celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí. Miluj svého bližního
jako sám sebe." (Mt 22,37.39) Číslování jednotlivých přikázání se drobně
liší u katolických a protestantských církví.

Doporučuji každému, aby si k tomuto článku vyhledal příslušná místa (stačí
to první: 1.Mojžíšova kap. 20, od prvního do sedmnáctého verše) v Bibli a
nejprve je přečetl a možná i zapřemýšlel nad jednotlivými přikázáními, jinak
je debata nad tím vším zbytečná. V záhlaví jednotlivých přikázání tu uvádíme
jen zkrácenou verzi, která má spíše vystihnout hlavní směr významu každého
přikázání.

Ve svých odpovědích se budu nejčastěji odvolávat na teologa a profesora
českého původu Jana Milíče Lochmana. Moc se mi líbí, jak nazval jednu svou
knihu, pojednávající právě o Desateru, nazval ji "Desatero, směrovky ke
svobodě".

Těchto deset Božích pokynů je totiž potřeba vnímat v kontextu toho, kdy, kým
a pro koho byli původně vydány. Byly vydány samotným Bohem (Hospodinem,
Jahvem) Izraelskému národu po tom, co je Bůh vyvedl z Egypta, kde byli
otroky na egyptských stavbách 400 let. Byli tedy vysvobozeni Bohem z
hrozného otroctví, nyní kráčeli pouští k svobodnému životu a tehdy dostávají
pravidla, která je mají v této svobodě vést, držet je v této svobodě, aby
neupadli do nějakého jiného otroctví.

Jsou to ukazatele ke svobodě, kterou jim z milosti daroval Bůh zachránce.
Tímto s nimi Bůh uzavírá smlouvu. Vysvobodil je nejen z něčeho (z otroctví),
ale také pro něco - pro vztah s Bohem, s ním samotným, pro život ve svobodě.
A uzavírá s nimi smlouvu, že budou jeho zvláštním lidem. Dějiny Izraele jsou
pak v podstatě historií porušování této smlouvy ze strany lidu Izraele. Toto
je zhruba kontext Desatera.

Právě toto ukazují úvodní slova:

"Já jsem Hospodin, tvůj Bůh; já jsem tě vyvedl z egyptské země, z domu
otroctví." (2Moj 20,2) Toto je velice důležitý úvod k desateru přikázání -
zmiňovaný teolog to nazval matematickým pojmem "předznamenáním před závorkou"
- to jak známo potom ovlivňuje celou závorku celé naše pojetí Desatera. Je
to vstup do Desatera. "Já Bůh, který vás zachránil z otroctví vám (bandě
bývalých otroků) dávám tato nařízení, abych vás naučil jak dobře a svobodně
žít." Nejsou to nároky někoho cizího, nezůčastněného, ale právě Boha
Zachránce, který jasně dokázal svůj nejlepší úmysl i to, že má obrovskou moc
naplnit, co slíbil.

Jaroslav Demeter Ptáček: Nebudeš mít jiného boha mimo mne - První přikázání. Jak si toto
přikázání Romane vysvětluješ?

Roman Cimbulka: Je to první a zároveň největší přikázání. Právě proto, že je to Bůh
Vysvoboditel - nejen, že mi dal svobodu, ale je také garantem mojí svobody.
Cokoliv (i kdokoliv) se dostane před něho v mém životě (stane se mi bohem),
mě zotročuje. Znám to z muziky - když pro mě byla muzika první v životě, byl
jsem vlastně určován právě muzikou ve všem, co jsem dělal. Jeden úsměvný
příklad za všechny: Když jsem chodil do tanečních, učili jsme se, myslím,
nějaký složitější latinsko-americký tanec. Taneční mistr vysvětloval kroky,
ale mě zněla v hlavě zrovna má nejoblíbenější deska. Potom řekl taneční
mistr: "Tak tancujte!" a já nevěděl, jak se to tancuje. Hudba určovala můj
život, to co bylo a nebylo důležité, moje vnímání a jednání - byl to určitý
filtr, přes který muselo všechno projít do mě i ven ze mě. Hudba byla mým
bohem. Takovým bohem se člověku může stát vlastně cokoliv. Křesťanství se
drží prostého: "Samému Bohu sláva."

Jaroslav Demeter Ptáček: A jak se díváš ze svého křesťanského pohledu na jiná nábožentví? Dovoluje ti
toto přikázání respektovat i jiná náboženství, která mají jiného boha a
která nevěří v Krista?

Roman Cimbulka: Dovoluje mi je respektovat. Všichni jsme zodpovědni
především sami za sebe. Je svobodná volba každého člověka, pro jakého boha
se rozhodne, kdo bude jeho bohem. Každé rozhodnutí však s sebou nese i své
důsledky. Věřím, že opravdu svobodný je člověk jedině v Kristu Ježíši. To je
má zkušenost!

Toto první přikázání vlastně souvisí i se Stvořením světa a člověka - Bůh je
nejen Zachránce ale i Stvořitel. Ten, kdo mě stvořil, má přeci právo na můj
respekt. Ten, kdo mě zachránil, má právo na mou poslušnost.

Jinak k otázce jiných náboženství: Myslím, že je člověku přirozené hledat
duchovní skutečnosti, které člověka převyšují. Bible říká, že Bůh dal
člověku do srdce touhu po věčnosti. Často lidé poznali určité duchovní i
praktické principy, které jim jsou k užitku a tak je vložili do určitého
systému pravidel, stvořili si svého boha, který měl být garantem těchto
hodnot. Jindy je za nimi opravdu jistá stvořená duchovní bytost vyšší nežli
člověk, a ta je uctívána, uctívání však náleží jen Bohu samotnému. Pán Bůh
ale odpouští lidem tuto nevědomost a dal Krista, aby ho všichni mohli v
plnosti poznat a vzdát mu čest. Bible jiné bohy nazývá modlami.

Prototipem takové modly je právě zlaté tele, které si izraelci udělali
zrovna v moment uzavření smlouvy s Hospodinem. Toto zlaté tele, nebo také
býček - představuje tři hlavní oblasti, ve kterých lidé uctívají různé
modly - náboženské i nenáboženské: představoval plodivou sílu a vše spojené
se sexem (dnes jasný směr sexismu a sexuální revoluce), potom představoval
moc a válečnou sílu, i politickou moc (také dnes jasné - zneužití moci,
diktatura, tyranie), a v neposlední řadě představoval mamon, materialismus
(jak je to s tou tržní ekonomikou v ČR?). Se všemi těmito směry se potýkaly
náboženské kulty v okolí budoucího Izraelského státu, kam Izrael směřoval -
Zaslíbená země. S tím samým se potýkáme dodnes!

Jaroslav Demeter Ptáček: Nezobrazíš si Boha,... nebudeš se tomu klanět. Neporušuje církev právě
toto přikázání v kostelech? Myslím tím, že je Kristus zobrazován běžně na
obrazech v kostelech?

Roman Cimbulka: Myslím, že porušuje. Proto (i proto) vznikla reformace. V protestantském
kostele, modlitebně, nic takového neuvidíš.

Význam tohoto přikázání je ale mnohem širší. Znovu to byla nejprve reakce na
praxi uctívání obrazů bohů v národech kolem Izraele. Nejde však jen o
zduchovnění Boha, ani to není zaměřeno proti umění obecně. Je to zákaz
kultických obrazů a jejich uctívání.

Jde o pojetí Boha - v těch pohanských kultech si tím obrazem, nebo sochou,
zajišťovali přítomnost a přízeň toho zobrazeného bůžka, přímo na tom místě
kde to bylo pověšené či postavené.

Znovu to souvisí se stvořením. Bůh je Bůh a stvoření je stvoření. Bůh není
nijak závislý na stvoření. Ani jej nelze nějak ovládat či manipulovat. On je
svrchovaný. Nemůžeme si Boha obtočit kolem prstu - to je pokušení např.
magie apod. Ani žádná instituce nemůže Boha vlastnit. Jaký obraz si člověk
utvořil o Bohu? Jaký sis o něm utvořil obraz, za koho Boha máš?

Podobně to platí i o člověku. Děláme si obrázek o každém člověku a tím ho
omezujeme. Předem ho vlastně odsuzujeme, zaškatulkujeme, dáme nálepku - a
tak i ovládáme (do jisté míry). Je to zjednodušení, ponížení člověka či
Boha. Právě to dělá třeba reklama a jiná média - vytváří se tak i novodobé
modly a schémata k uctívání (sportovci, rockové hvězdy, herci, ale i
negativně teroristi, škůdci systému,...). To je nebezpečné! Nejvíce je to
vidět u dětí: Když budeš svému synu říkat, že je flákač, hlupák a povaleč,
má velkou naději, že jím skutečně bude. Je to ochrana proti statickému
chápání Boha a lidí - Bůh je živý (i lidé). Bůh i lidé jsou dinamičtí, nikdy
s nimi nebudeme cele hotovi, nikdy nebudeme dokonale znát Boha ani
konkrétního člověka.

Všimněte si, že je to nejdelší přikázání, jsou tu i květnaté postihy - ovšem
poměr 3 ku 1000 je zase ve prospěch nás a je důkazem Boží dobroty. Jak
úžasné je vyjádření, že Bůh je žárlivě (rozuměj vášnivě) milující. Bůh nás
vášnivě miluje, a chce to samé po nás!

Jaroslav Demeter Ptáček: Nezneužiješ jméno Boha. Co to pro tebe znamená?

Roman Cimbulka: Pro mě je velice cenné, že se mi Bůh dal poznat a že ho můžu znát jménem. V Bibli vždy jméno vystihuje i konkrétní vlastnosti a schopnosti svého nositele. V tom je
bližší indiánskému pojetí jmen (Ten, který kráčí kouřem, Statečné srdce,
Malá noha,...), nežli našemu modernímu, podle kalendáře a rodičů. Odkazuje
to znovu na ten úvod Desatera: "Já jsem Hospodin, Jahve..."; "Jsem, který
jsem" - Původně to byla i ochrana proti zneužití Božího jména k čarování a
magii, jak to bylo běžné v okolních národech. Týká se to i přísahy - aby
nebylo zneužito a očerněno porušením přísahy v Božím jménu.

Nezakleješ někdy: "ježišmarja". Je to porušení tohoto přikázání? Je to
porušení tohoto přikázání. Někteří teologové to ale označují za tzv. dětskou
nemoc - tedy ne až tak závažné. Mě to odnaučilo právě to, že si vážím Pána
Ježíše, že ho miluju a tak nebudu plácat takové věci jen tak, když ho mám
tak rád. Nikdo kdo miluje třeba nějakou Pavlu nebude říkat zděšeně,
nervózně, či překvapeně: "Pavla!" když je jeho srdci tak drahá.

Židé to ale až přehnali a raději nikdy nevyslovili Boží jméno, místo něj
říkali "Pán" a podobně, i při psaní dávali do souhlásek Božího jména
samohlásky ze slova "Pán" (Adonai), takže dnes ani vlastně přesně nevíme,
jak se čte to záhadné JHVH. Jehovisti z toho udělali "Jehova" ale to jsou
právě samohlásky z "Adonai". Tak je v tom zmatek.

V podstatě to pro nás dnes také znamená, abychom jako křesťané ničím
neznevažovali Boží jméno, žádným mluvením, ani jednáním - můžeme mít plnou
pusu Krista, ale naše životy to musí potvrzovat. Kde to tak není, jde
vlastně o zneužití Božího jména.

Jaroslav Demeter Ptáček: Pamatuj na den odpočinku. Toto přikázání je tak trochu sporné?
Křesťané ctí neděli, adventisté, kteří mají jako svůj kodex taktéž desatero,
sobotu ...

Roman Cimbulka: No počty jsou jednoduché. Šest dní práce, sedmý den odpočinek. Týden začínal
nedělí a končil sobotou. Až po druhé světové válce (asi komunisté) to tu
změnili. Týden pro nás začíná pondělím. Všimněte si anglického, nebo
amerického kalendáře, neděle je tam první den v týdnu (Sunday, Monday,...).
Sobota je tak opravdu sedmý den. Křesťané se scházeli k bohuslužbám první
den po sobotě, tedy v neděli (první den v týdnu), protože v neděli vstal Pán
Ježíš z mrtvých - byl to tedy pracovní den. Později (asi 4.stol), aby mohli
být bohoslužby ve volný den, byla neděle ustanovena volným dnem. Myslím, že
důležitý je ten cyklus 6 a 1. Jako kazatel mám také nejvíce práce v neděli.
Proto mívám volné pondělí.

Pro Izrael a pro svět to byla ohromná vymoženost, protože do té doby žádný
pravidelný odpočinek nebyl. Izraelci byli otroky v Egyptě, bez nároku na
odpočinek. O volném dni si mohli nechat tak akorát zdát. A najednou sobota -
každý týden jeden den odpočinku od práce. Ani pohané nic takového neznali.
Jestli Západ za něco vděčí židovství (potažmo křesťanství), pak nejméně za
volný den a týdení cyklus. Zkoušeli se i jiné modely (7 dní práce a 3 volna
a podobně), ale člověk nejlépe funguje právě 6 a 1.

Má to samozřejmě i duchovní rozměr - je tu odkaz na vysvobození z Egypta (z
otroctví) - to v 5. Mojžíšově a ve 2.Mojžíšově je to odkaz na stvoření.
Volný den připomíná Boha Vysvoboditele, který nás vysvobozuje i dnes, a také
Boha Stvořitele - (stvoření v šesti dnech) Bůh dál bdí nad svým stvořením,
doslova ho každou vteřinu drží, kdyby toho nechal vše zanikne.

Sedmý den je věnován zaměření na Boha, bohoslužbě, vidím že opravdové
odpočinutí je jen v Bohu - to je má zkušenost. Bez něho si opravdově
neodpočinu.

Jaroslav Demeter Ptáček: Cti svého otce a matku. Není tento bod tak trochu proti logice a
morálce? Myslím tím například to, proč by měl syn dle tohoto bodu ctít svého
otce. Co když ví o otci, že je vrah nebo zloděj. Popřípadě ví, že opustil
třeba svého syna a odešel k jiné ženě.

Roman Cimbulka: Myslím, že opomíjíš poměrně dlouhé období dětství, kdy je to i pro dítě
přirozené ctít a poslouchat rodiče. V tomto období asi ještě málo ví, co
jsou jeho rodiče zač, jsou pro něho přirozenou autoritou. Až s pubertou
přichází větší porozumění životu vlastnímu i rodinnému. I pak však toto
přikázání platí. Platí totiž i v období dospělosti a úplné nezávislosti na
rodičích. No a nakonec se role obracejí, kdy se děti mají postarat o své
staré rodiče.

Určitě tu škodí pokrytectví rodičů, zvlášť když něco jiného říkají a dělají.
Význam hebrejského slova, které tu překládáme jako "ctít", je "ponechat váhu"
, brát vážně, nepodceňovat, neumenšovat význam, apod. Mnoho jsme toho od
svých rodičů přijali. Neseme jejich genetickou výbavu, často jsme jejich
podivuhodná směsice i po psychické stránce, co se týče různých vloh,
tendencí i slabostí. V mnoha životních situacích máme tendenci jednat stejně
jako oni, i když se nám to moc nelíbí. Rodiče mají ohromný vliv na své děti,
řekl bych, snad až rozhodující vliv.

Ctít, ale neznamená uctívat, přijímat nepokritě, nekriticky. My máme
zodpovědnost za svůj život a za svá rozhodnutí, ani vůle rodičů nemůže být
naše výmluva. Myslím, že až budeš mít děti, pochopíš víc význam tohoto
přikázání.

A co se týče morálky, myslím, že škodí právě to, když rodiče nectíme, jak se
to dnes běžně děje. I to, že je to jediné přikázání se zaslíbením, ukazuje na
jeho důležitost. To zaslíbení je totiž velice důležité, jak v dětství při
výchově, tak později v samostatném životě. Znáš někoho, kdo by nechtěl být
dlouho živ a nechtěl by, aby se mu dobře vedlo?

(Pokračování tohoto rozhovoru přineseme příště)

Kazatele Církve bratrské Romana Cimbulky se ptal Jaroslav D. Ptáček