TÁBOR - Co se týká počtu kusů pivního skla, nemá na Táborsku Marián Jamrich (40) sběratelského konkurenta. Když jsem vstoupil do sklípku u jeho domu v Lužnické ulici, připadal jsem si jako ve skleněném království. Na policích podél stěn se ve svitu svíček blyštily štucy (což jsou rovnostěnné poháry), krýgly (sklenice s uchem), pšeničáky (sklenice tvarované na nalévání pšeničného piva), pivní poháry (poháry na stopce) a keramické džbánky a korbele. Osmého října, kdy vznikl tento rozhovor, jich tam bylo 1463 kusů a z nich 1218 sklenic z českých a moravských pivovarů, na které se sběratel specializuje. Jednotící hledisko? Na každé sklenici musí být značka pivovaru nebo piva. Marián Jamrich pečlivě sleduje i nepatrné změny v emblémech a snaží se od každého získat aspoň jeden exponát.
Jak se tak tady rozhlížím, napadá mě, že podle Slovníku spisovného jazyka českého je tuplák dvoulitrová sklenice na pivo, zatímco to, čemu my říkáme tuplák, je správně litr nebo litřík. Setkal jste se s tím někdy?
To je divné. Když si v české hospodě objednáte tuplák, vždycky vám přinesou pivo v litrové sklenici. Základní mírou piva u nás je půllitr, a proto tuplovaný, tedy dvojitý půllitr, musí být litr. Já jsem rodilý Slovák z Trenčína a v Čechách jsem se po škole usadil právě kvůli pivu. Za celou tu dobu jsem se ve zdejších hospodách ani pivovarech nesetkal s ničím jiným, než že tuplák je objemem litr. Vím, že vzácně existují i skleněné dvoulitry, jeden starý jsem zahlédl v internetové aukci na Aukru, ale zatím jsem na něj v žádné hospodě nenarazil. Vždyť kdo by z něho pil? Jsou to čtyři piva najednou!
No, třeba mají pracovníci Ústavu pro jazyk český nějakou zvláštní hospodu, kde v tupláku dostávají dva litry. A co vy, máte svou oblíbenou hospodu?
Ano, pivnici U Zlatého lva na Starém městě. Myslím toho klasického Lva, co má vchod z boku domu. Ten má svoje kouzlo, zrovna jako celé Staré město. A taky nedám dopustit na Bečvárnu. Tyhle hospody jsem si objevil už na začátku devadesátých let a jsem jim věrný doteď, ale na pivo už chodím málo. Mému synkovi Oliverovi jsou tři roky a snažím se mu věnovat co nejvíc svého volného času.
Máte v nějaké hospodě svůj vlastní půllitr?
Na tohle si nejdu. Rád piju ze sklenic, které tam jsou. Vždycky si je při tom prohlížím, jestli mi náhodou nescházejí ve sbírce. Jako zrovna před měsícem, když jsem si dal pivečko U Lva. Koukám na sklenici a říkám si: Ta se mi nějak nezdá. Poprosil jsem číšníka, aby mi ukázal starší sklo, a nemýlil jsem se. Nová sklenice měla v emblému podpis jiného sládka než dřív a logo bylo ve zlatější barvě. Už ji mám ve sbírce.
Jestlipak jste někdy sklenici z hospody šlohnul?
Používejme raději termín „přemístil do sbírky“. Ano, dělal jsem to. Ale to bylo ještě ve studentských dobách. Nosíval jsem v létě riflovou vestu, džísku, a pod ni jsem pod každé podpaží schoval jednu sklenici. V hospodách přece musejí s nějakou ztrátou skla počítat. Ostatně myslím si, že každý mladý sběratel sklenic takhle začíná.
Tenhle sklípek by mohl fungovat i jako sběratelská klubovna…
To jste trefil. My tomu tady říkáme klubovna U Rudy. Jednou jsem tu uspořádal i setkání Parkán klubu Tábor. A taky jsem tu slavil svoje čtyřicetiny. Podobné oslavy tu už ale nikdy dělat nebudu. Když už, tak jen do patnácti lidí. Tehdy nás tu bylo pětatřicet a já měl brzy strach, aby se něco nerozbilo. Stejně jsem to neuhlídal. Nakonec někdo bundou srazil starší sklenici z rodinného minipivovaru Svatý Ján. Nedaří se mi ji sehnat. K takovým sklenicím se dostanete jen přes známé anebo s velkou dávkou štěstí. Jsou od nadšenců, kteří si sami uvaří pivo, třeba jen několik litrů určených pro konkrétní zákazníky, a na sklenice si nalepí svoje originální potisky.
Proč sklípku říkáte U Rudy?
Ruda je moje přezdívka. Dostal jsem ji už jako student. Je podle Rudy Pivrnce, kreslené postavičky od Petra Urbana.
Takže už jako student jste sbíral pivní sklo?
To ještě ne. Začal jsem pivními etiketami. A může za to můj strýc a armáda.
Jak to?
Pracuju jako voják z povolání, od svých patnácti let jsem v zeleném. Střední školu jsem vystudoval s příkladným prospěchem a za „odměnu“ mi armáda určila, že budu pokračovat vojenskou pedagogickou školou. Mě to strašně nebavilo. Strýc to ale vyřešil. Řekl mi: „Co by ses učil? Vždyť ti to jde samo. Hlavně musíš mít nějakého koníčka, abys tam v té Bratislavě nechodil pořád jen do hospod. Sbírej pivní etikety jako já.“ A dal mi štos etiket, abych měl nějaký základ. Ohromně se mi to zalíbilo. Brzy jsem pochopil, že tlusté učebnice, ze kterých jsem se nerad učil, jsou vlastně dobrá věc, protože se v nich dají skvěle vylisovat etikety sloupnuté z lahváčů. Pro sbírání se nadchl i můj kamarád Petr. Společně jsme chodili po samoobsluhách a za korunu jsme odkupovali vrácené láhve, když na nich byly etikety, které jsme ještě neměli. O prázdninách jsme vždycky uspořádali takzvaný pivandr a objížděli jsme pivovary. Mělo to pevný systém. Petr namaloval mapu České republiky a na ni jsme si přesně vyznačili trasu. Například jižní Čechy jsme „dělali“ od 3. do 13. srpna 1990. Z Prahy jsme dojeli do Tábora, ve zdejším pivovaře už se nevařilo, ale stáčelo se tu třeboňské pivo, pak jsme pokračovali Strakonicemi, Protivínem, Budějovicemi, Krumlovem a zpátky do Prahy. Cestovali jsme vlakem a spali v kempech.
Vy jste se po škole opravdu usadil v Čechách kvůli pivu?
Opravdu. Na Slovensku není pivo tak dobré. A taky už jsem měl v Čechách kamarády.
Kdy jste z etiket přesedlal na sklenice?
Současně s etiketami jsem sbíral korunkové uzávěry, tácky, pivní cedule, otvíráky a víka od sudů. Dneska mám 7000 etiket, 300 korunek a 200 tácků. Přitom jsem si občas koupil skleničku. Školu jsem ukončil v roce 1992 a moje první působiště bylo ve Vlašimi, kde jsem dostal malý byt. Tam jsem si zavěsil první poličku a na ni jsem vystavil dvacet sklenic. V šestadevadesátém jsem dostal byt na Starém městě v Táboře. To už jsem měl sklenic osmdesát. Tehdy jsem vstoupil do Parkán klubu a začal jsem navštěvovat burzy. Na nich mě sklenice definitivně okouzlily a já se jejich sbírání začal věnovat naplno. Sbírka se rozrůstala, poličky v bytě přibývaly, až obsadily všechny stěny a já žil v obklopení sklenic. Nádhera. Pak mě odveleli do Prahy. Do pražského bytu už jsem stěhoval 200 sklenic. Za rok jsem přesídlil do Brandýsa nad Labem. Se mnou 600 sklenic. Zaplňovaly celý obývák, kuchyň a chodbu. V té době jsem se oženil a z Brandýsa jsme se pak stěhovali zpátky do Tábora. A s námi 800 sklenic. Potřebovali jsme prostor. Procházeli jsme nabízené byty. Pokaždé, když jsme obhlédli stěny, museli jsme konstatovat: „To neberem, sem se nevlezem.“ Bylo nevyhnutelné koupit domek. Když jsme sem přišli poprvé, to bylo v roce 2006, mile mě překvapilo, že u domu je sklep. Ale úplně zdevastovaný. Jakmile jsme otevřeli jeho dveře, žena prohlásila: „To bude něco pro tebe. Tady ty sklenice všechny vidím.“ Byl jsem rád, že sklo konečně zakotví na stálém místě. Při každém stěhování se mi totiž vždycky rozbily dvě až tři skleničky. Všechny se mi je podařilo znovu sehnat, ale s velkými obtížemi. Ráda byla i manželka, že přestane žít s mojí sbírkou v jednom bytě. Musím ale říct, že je k mému sbírání hodně tolerantní. Vlastně mě poznala už se sklenicemi a s nimi si mě i vzala. Nikdy jsem od ní neslyšel výčitku, co bychom si místo těch sklenic mohli všechno pořídit.
Jak dlouho trvalo, než jste ze zdevastovaného sklepa vybudoval klubovnu?
Rok a půl. Většinu prací jsem si dělal sám. Často jsem pracoval po nocích a brzy ráno jsem pak jel do práce. S rozmístěním a pověšením polic mi pak pomohl kamarád Mikuláš, odborník na práci se dřevem.
Stále ještě jezdíte na pivandry?
Samozřejmě. Sice jim říkám rodinná dovolená, nicméně princip zůstal stejný: trasa, na které jsou pivovary nebo burzy. Manželka by už ráda s Oliverkem chodila po hradech, a tak na stanovené trase vyznačím i nejbližší hrady, aby si každý přišel na své. Víte, teď začaly všechny pivovary přidávat na sklenice značku začínající písmeny DE a při té příležitosti budou určitě dělat drobné změny v emblémech. Proto je třeba co nejdřív vyrazit na dovolenou a důkladně doplnit sbírku.
Josef Musil Elnorsen
(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 42, 21. října 2009)
Převzato s laskavým svolením šéfredaktorky Týdeníku Táborsko PhDr. Libuše Kolářové.
Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete ZDE.