Solitérní cestování (tedy bez cestovek a ještě sám) neni vůbec pohodlné. Leccos prošvihnete, leckde jste jindy než jste měli být, a v rychlokvasných zemích, kde informace stárnou rychleji než mobilní telefony, jste pořád v napětí jestli ty chytré brožurky jsou in. Lonely Planet většinou pravdu má, ale pro Panamu jsem si půjčil letité vydání, a jako na potvoru mezitím dostavěli v hlavním městě nové nádraží mimo centrum, a všechno je jinak. Ale neberte to jako stížnost. Solitér zažívá spoustu setkání, a ta, jak známo obohacují. A proto mě to takhle baví.
Takže k věci, včera jsem oslavil státní svátek rozesláním několika pohlednic (taky samozřejmě Václavu Havlovi, jako vždycky). Pak jsem navštívil ruiny původního města z 16. stoleti (z evropského hlediska historie trocha nuda) a taky jsem se odjel vykoupat na nejbližší pláž Veracruz. A teď sedím na kovové věži určené pro pozorovaní vyšších pater zdejšího vzorku deštného pralesa. Jenže se blíží jedenáctá a všechno je zalezlé, jen z dálky zní řev opičí tlupy. Řidič sice neměl tušení, že tady v Gamboa je nějaká světově slavná “Pipeline”, respektive “Oleoducto” s pozorovatelnou ptáků, ale jedna paní v autobusu věděla, a tak mě pak nasměrovali k výšlapu. Nechal jsem tam při něm litr potu, a cestou k observatoři viděl pár kolibříků, velikých blankytných motylů morfa, nosála a ještěrky. Já vím, že tohle je jen hra na deštný prales, jenže moje středoevropská dušička bude vždycky jásat nad zarputilostí mravenců ATA, nad kroužením supů, nad tím, jak mimóza při dotyku složí lístky a nad všemi těmi vynálezy tropů. Tak si to přeberte.
Panama City, 29. 9. 2009
Lumír Slabý