Jaroslav. D. Ptáček: Nenechme si od politiků kálet na hlavu

Antikomunista Jaroslav D. Ptáček (37) se zajímá o historii, náboženství, esoteriku a problematiku drog. Publikuje články a fotografie k těmto tématům. Uspořádal několik samostatných výstav fotografií. Spolupracuje s internetovými neziskovými projekty. Od roku 2008 je dobrovolníkem hnutí Nesehnutí. Mediálně podporuje petici na ochranu lidí praktikujících duchovní cestu Falung Gong, kteří jsou pronásledováni čínským komunistickým režimem. V současnosti podniká jako publicista na volné noze. –

Čím jste se vyučil?

Univerzálním obraběčem kovů. Byl to tříapůlletý učební obor. Měl bych umět všechny operace spojené s úpravou kovů: soustružit, frézovat, brousit a tak.

Mně to k vám vůbec nesedí…

Mně to ke mně taky nesedí. V roce 1986, když jsem končil základní školu, se pro přijetí na další studium neposuzovalo, jaké máte schopnosti a co chcete studovat, ale z jaké jste rodiny. V dotaznících se sice škola neptala, jestli někdo někomu z rodiny emigroval nebo někdy podepsal nějakou petici proti režimu, ale úředníci si všechno zjistili, včetně toho, že se na člověka poptali v místě bydliště, v zaměstnání jeho rodičů a tak dále. A tím se zjistilo, že můj strýc z otcovy strany emigroval do Rakouska.

Kolik vám bylo let, když emigroval?

Tři roky. Strýc měl dlouhé vlasy, brejle lennonky a vousy. To je jediná mlhavá vzpomínka, kterou na něj mám. Dělal managera kapely, která přes Pragokoncert hrála ve Vídni. Muzikanti tam dostali nabídku k dlouhodobé spolupráci, a tak už tam zůstali a domů se nevrátili. Nemám o něm žádné zprávy. Ani netuším, jestli žije. Právě ta jeho emigrace byla důvodem, že jsem nesměl jít na školu, kterou jsem si sám vybral. Nejdřív jsem si ale myslel, že jsem na školu přijatý. Zatímco spolužákům už chodila oznámení o přijetí, mně nepřišlo ani zamítnutí. Pak si mého tátu a mně zavolal ředitel základní školy – chodil jsem na základku na náměstí Mikuláše z Husi. Jednal s námi hezky, ale oznámil nám, že s mým kádrovým profilem mám na vybranou jenom dva učební obory. Buď na instalatéra v Písku nebo obraběče kovů v Sezimově Ústí. A tak jsem si zvolil Sezimák, protože byl blíž.

Bylo to pro vás velké zklamání?

Čekal jsem to. Táta mi vysvětlil, že naše společnost se rozděluje na lidi, kteří jsou v komunistické straně nebo jsou jí nějak zavázáni, a na ty ostatní, jako jsme my. Smířil jsem se tedy s tím, že až se vyučím obraběčem kovů a že budu tu práci, i když mě nezajímá, dělat celý život. Že jsem k ní vlastně odsouzený.

Vzhledem k vašim zájmům jste se musel dostat mezi lidi, s nimiž jste si neměl co říct…

To ne. Tehdy bylo na učňácích spousta učňů, kteří tam museli nastoupit z podobných důvodů jako já a měli plno zájmů. Do třídy se mnou chodil třeba bubeník Ctibor Kolibík, fotograf Petr Tousek nebo Oldřich Svoboda, který pak v Táboře založil bar Sedmičku. Žádní omezenci. Byl jsem mezi svými.

Kdybyste se dnes postavil před soustruh, dokázal byste si s ním poradit?

Asi bych ho uměl jen zapnout. Já jsem se v praxi vlastně k soustruhům nedostal. Po vyučení jsem na Kovosvitě rok pracoval na generálních opravách a tam jsem obsluhoval vrtačky a frézky.

Kdy jste si uvědomil, že existují i jiné společnosti než socialistická pod vedoucí úlohou komunistické strany?

V roce 1988. Od kamarádů jsem sehnal nahrávky písniček Karla Kryla na magnetofonových kazetách. Byly to kopie z mnoha předchozích kopií, příšerně šuměly, kytara nebyla skoro slyšet a dala se rozeznat jen slova písniček. Ale právě to bylo podstatné. Uvědomil jsem si, že existuje i jiný svět než ten náš uzavřený dvoreček. Vždyť běžní lidé se tehdy dokonce obtížně dostávali i do Sovětského svazu. Kluci, kteří se mnou chodili do horolezeckého oddílu, odtud potřebovali zvací dopis, aby tam mohli jet na hory. Já jsem věděl, že bych se obtížně dostal do jakéhokoliv státu Varšavské smlouvy, a tak jsem se o to ani nepokoušel.

Poslouchal jste západní rozhlas?

Hlavně od roku 1989, kdy – tuším už od ledna – u nás přestali rušit signál vysílání Svobodné Evropy. A taky jsem si tajně četl noviny a letáky z roku 1968, které táta přede mnou schoval.

Dokázal jste si v té době představit, že by u nás mohla skončit vláda jedné strany?

Listopad 1989 už pro mě velké překvapení nebyl. Nejdůležitější byl pád Berlínské zdi devátého listopadu. Bylo to znamení změny. Napadlo mě, že bych se jednou třeba mohl podívat na Západ. Polistopadové změny jsem si ale nedokázal představit. Vždyť odmalička jsem slyšel jen to, že na Západě vládne vykořisťovatelský kapitalismus, že je tam nezaměstnanost a sociální problémy. Ale ještě rok po revoluci jsem si nedokázal představit, že by u nás někdy byli lidi bez práce nebo bez střechy nad hlavou.

Jak jste se dozvěděl o událostech z pátku 17. listopadu?

Nebyl jsem na Národní třídě, na rozdíl od mnohých, kteří dneska rádi tvrdí, že tam demonstrovali, ale nikdo je tam neviděl. Nejspíš jsem šel s kamarády do pizzerie u náměstí, ale už to nevím přesně. Ještě v sobotu jsem nevěděl, že se v Praze stalo něco většího. Demonstrace tehdy byly každou chvíli a televize vždycky ukázala jen několik mániček a pankáčů. O 17. listopadu referovali podobně. Pravdu jsem se dozvěděl až v neděli nebo v pondělí. Byl jsem s kamarádkami na Žižkově náměstí a přišla k nám studentka, která studovala na vysoké škole v Praze. Zeptala se nás, jestli víme, co se v Praze stalo. Vyprávěla nám to a dala nám několik letáků. A my jsme je hned začali přes kopíráky opisovat na psacích strojích a po nocích jsme je lepili na výlohy a výklenky prodejen. Vedoucí prodejen je pak ráno strhávali.

Co na to vaši rodiče?

Ti ani nevěděli, že něco takového dělám. Báli by se o mě. Měli svou zkušenost z osmašedesátého a radili mi, abych se radši do ničeho nemotal.

Jaké jste měl pocity z prvních dnů po 17. listopadu?

V pondělí, úterý a ve středu to bylo fantastické. Scházeli jsme se kolem šesté večer na Žižkově náměstí, zapalovali jsme svíčky a diskutovali. Podobná skupina se scházela v Klokotech u kostela. Jednalo se vždycky přibližně o stovku lidí ve věku od patnácti do dvaceti let. Až potom začaly ty velké průvody od nádraží na Žižkovo náměstí, při kterých už bylo jasné, že někteří lidé začínají včas převlékat kabáty. Předtím nám ředitel bývalého COPu na Sezimáku, soudruh Pekař, veřejně vyhrožoval, že bude projíždět celým Táborskem, a jestliže některého ze svých studentů uvidí při demonstracích nebo výlepech, okamžitě ho vyhodí ze školy.

Nebáli jste se Veřejné bezpečnosti?

Ani ne. Policajti nevěděli, co mají dělat. Na Žižkově náměstí vždycky stál jen jeden žigulík a policajti nás z něj fotili. Nejsilnější zážitek pro mě byl, když demonstranti poprvé vyvěsili československou vlajku na sochu Žižky a policajti nijak nezakročili. Předtím pro mě naše vlajka jako symbol nic neznamenala, ale v té chvíli jsem měl silný pocit sounáležitosti k naší zemi a jejím lidem. Věřil jsem, že se všichni dříve či později spojíme a budeme ve společnosti dělat jen změny k lepšímu. Rád jsem nosil trikoloru, a když mi kvůli ní na ulici někteří lidi nadávali, protože v jejím nošení spatřovali symbol převratu, nic jsem si z toho nedělal a byl jsem na ni hrdý.

Chtěl jste, aby nastal kapitalismus?

V té podobě, jak ho dneska máme, jsem ho nechtěl. To je přesně ten kapitalismus, kterým nás kdysi učitelé strašili při hodinách dějepisu a občanské nauky. Předpokládal jsem, že nastane něco jako rok 1968, ale změny se podaří dotáhnout do konce a trvale udržet. Že navážeme na to, co chtěli naši rodiče 21 let předtím. Představoval jsem si socialismus, ve kterém bude povoleno drobné a střední podnikání a bude se smět cestovat kamkoliv.

Kdy jste začal pochybovat, že změny jdou směrem, o jakém jste snil?

Po roce. Na Václaváku jsem fotografoval Václava Havla na akci, která se konala při příležitosti návštěvy George Bushe. Bylo tam hodně skupinek lidí, kteří s transparenty demonstrovali proti Bushovi i Havlovi. Při projevu Václava Havla pískali. Když jsem pak viděl záběry z akce ve veřejnoprávní televizi, tyhle skupinky se na obrazovce vůbec neobjevily. Televize ukázala jen nadšené lidi okolo Havla. Jenomže já u toho byl a viděl jsem, že návštěvníci akce byli policejním oplůtkem rozděleni na VIP návštěvníky akce, mezi které mě nepustili, a nás obyčejné. To, co jsem pak viděl na obrazovce, mě zastrašilo. Uvědomil jsem si, že média už zase slouží nějaké nomenklatuře, nejsou objektivní a manipulují.

Váš názor na Václava Havla?

Nic proti němu nemám. Ani z dnešního pohledu si nedokážu představit nikoho lepšího, kdo měl být prvním svobodným prezidentem.

Kdybyste věděl, jak se bude vývoj ubírat, šel byste tehdy demonstrovat?

Určitě! Bylo dobře, že totalita padla. Myslím si, že důvod, proč se vývoj ubíral jinak, než jsme kdysi chtěli, je v lidech samotných. Oni se přestali chovat jako občané, kteří se osobně podílejí na chodu společnosti. Nechali za sebe až příliš rozhodovat politiky. Politik je jen můj sluha, nic víc, nic míň. Sluha, kterého já při volbách deleguju, aby mě zastupoval. Nenechme si tedy od politiků čili našich sluhů kálet na hlavu. A taky se měla udělat tlustá čára za komunismem. Nezavrhnout po lidské stránce všechny komunisty, vždyť mezi nimi byli i slušní lidi, kteří třeba do strany vstoupili jen proto, aby mohli dělat svou práci anebo aby umožnili svým dětem studium. Ale mělo se poukázat na ty svině, které byly u komunistů. Na ty, kteří hýbali lidskými osudy, na ty, kteří rozhodovali, kdo smí a kdo nesmí studovat, kdo smí a kdo nesmí vycestovat a podobně. Ti měli být společensky ocejchováni. Když se v Táboře okolo sebe rozhlédnu, vidím, že majitelé některých firem jsou bývalí komunisti právě tohohle ražení. Jsou nalezlí ve vedeních médií, v politice a podobně. To mi hrozně vadí.

Myslíte si, že současní komunisté udělali tečku za svou totalitní minulostí?

Byl jste někdy na nějaké jejich demonstraci?

Ne.

Běžte se podívat. Na několika jejich akcích jsem si fotil. V médiích sice o sobě prohlašují, že se reformovali k demokracii, ale jsou stejní! Na mítincích vystupují jejich řečníci se stejnou rétorikou, jakou měli před rokem 1989. Jde z nich strach. Nevěřím jim. Pořád je považuju za zločineckou organizaci. Proto jsem podepsal petici za zrušení komunistů.

Text a foto: Josef Musil Elnorsen

(Vyšlo v Týdeníku Táborsko č. 46, 18. listopadu 2009)   

Převzato s laskavým svolením šéfredaktorky Týdeníku Táborsko PhDr. Libuše Kolářové.

Týdeníky Táborsko, Milevské noviny, Písecké postřehy a Strakonicko najdete  ZDE.